Královna z lesa ✔

XV.

Všichni hodovali, pili a tančili až do brzkých raních hodin. Nebyla jsem zvyklá takhle flámovat. Ale tak to bylo jasné. Já byla děvče z vesnice, a oni navštěvovali různé plesy zřejmě tak od plenek.

"Už bych chtěla jít spát." Udělala jsem smutné oči na Erika, a jeho to rozesmálo.

"Ale je ti jasné, že když půjdeš do postele se mnou, tak moc spát nebudeš." Pošeptal mi do ucha a trochu zavrňel. Nenechala jsem se však nachytat.

"Chrápeš snad?" Zeptala jsem se ho ironicky. On už v sobě měl pár sklenic vína a smál se na celé kolo.

"Něco horšího." Odpověděl a vzal mě za ruku. "Omlouvám se moji drazí, že odcházím tak brzy, ale má přítelkyně je již unavená." Řekl a všichni si stoupli. Erik společně se mnou ze sálu vážně odešel.

Když se za námi zavřely dveře a my byli na chodbě úplně samy, popadl mě do náruče a doběhl se mnou až do jeho pokoje. Byl sice silný a vášnivý, ale láhev vína ho dokázala moc dobře skolit a k žádnému milování nedošlo.

Jen jsem se usmála, když hned v posteli vytuhnul. Svlékl jsem mu alespoň boty. Sobě jsem svlékla šaty a v košilce si k němu lehla. Dívala jsem se na něj, jak poklidně spí. Chtěla jsem mu dát tolik dětí, starat se o něj, rozesmát ho. Moje myšlenky mě docela překvapily, to že můžu někoho takto milovat.

Když jsem se ráno probudila, nikdo vedle mě neležel. Uvědomila jsem si, že takhle to bude vždycky. Že se budu probouzet sama a čas na mě mít taky nebude. Ale milovala jsem ho, a byla bych pro něj schopná objetovat cokoliv.

Do komaty najednou bez zaklepání přišlo několik komorných a uklonily se mi. Bylo mi to docela nepříjemné a přišlo mi to až ironické.

"Král nás poslal, abychom Vám pomohli s oblékáním. Na zahradě pak máte připravenou snídani." Řekla jedna z nich a z jejího tónu bylo poznat, že i ona nerada slouží služebné. Vstala jsem tedy z postele a ony mi neochotně se vším pomohly.

Na zahradě na mě doopravdy čekala snídaně. Bábovka a káva. Cítila jsem se jak v nebi, jen ty slova vyslovit. Zakousla jsem se do bábovky a hned na to se napila kávy, přitom jsem se kochala přírodou.

Najednou u mého stolu stála nějaká žena. Nejdříve jsme tápala, ale pak jsem ji poznala. Karin Jacobsdotter, Erikova milenka. Aniž by se ptala, sedla si ke mě.

"Jistě víte, kdo jsem. Nebudu s Vámi mluvit dlouho. Navíc Vám vidím na očích, že nejste zlá žena. Miluji ho a mám s ním syna. Proto Vás prosím, opusťe dvůr i krále." Naléhala na mě.

"Madam, i já krále miluji, a on mne. Copak byste chtěla milovat muže, který Vás nemiluje. Vás i Vašeho syna je mi líto, ale král se o Vás jistě postará. Já se ho prostě nedokážu vzdát." Řekla jsem a radši odešla pryč. Byla jsem příliš rozrušená.

K mému štěstí mě přijela navštívit matka. V parku jsme se společně posadily na lavičku, měly jsme si toho tolik, co říct.

"Všechno vím, Karin. Celý Stockholm si štěbetá o králově nové milence. Ještě víc je ale překvapuje, že si král za svou milenku zvolil prostou dívku. Pověz mi jedno, jsi s ním doopravdy šťastná, nebo to děláš, protože je to král?" Řekla a kriticky se na mě podívala.

"Matko, šťastnější ani být nemůžu. Vím, že je mezi námi obrovský společenský propad, ale copak se kvůli tomu lidé nesmí milovat?" Vypadlo ze mě a matku to dojalo.

"Máš obrovské štěstí, děvče. Ne všichni mají v lásce takové štěstí, jako ty." Řekla a ukápla jí slza.