Královna z lesa ✔

VII.

Když jsem viděla, jak si to ke mě šlape Gert Cantor, vzala jsem nohy na ramena a utekla do nedalekého parku, alespoň nějaký závan klidu a přírody.

Pan Cantor byl hudebník, a můj bývalý zaměstnavatel. Neměla jsem ho ráda, byl to protivný chlap, a pokukoval po mě. Nevím, co si od toho sehnání místa komorné sliboval, stejně by mě nepotkal.

Procházela jsem se parkem a snažila se všechno vypustit z hlavy. Tu svatbu, matčino smutnění, tu novou práci a starého obdivovatele.

Zaměřila jsem se pouze na zvuk větru. Pohrával si s mími vlasy, které mě díky tomu šimraly po tváři. Putoval korunami stromů a pročechrával listy. Byl tak silný, že rozkýval plody na stromech a na zem spadlo pár meruněk. Byli krásně oranžové, tak moc sytě barevné. Vzala jsem jich pár ze země a zakousla se do nich. I kdybych si na trhu pořádně připlatila, nikdy by má ústa nemohla pozřít něco tak dobrého. Užívala jsem si tu slastnou chuť a vůni meruněk, když v tom mi někdo zaklepal na rameno.

Vylekaně jsem se otočila. Bála jsem se, že mě snad Gert Cantor našel. Jenže v této chvíli bych byla mnohem raději, kdyby přede mnou stálo deset Gertů, než jeden Erik.

"Máme to na sebe štěstí, co Karin?" Řekl a přitom se přiblble usmíval.

Zrudla jsem vzteky, ale přitom jsem se i strašně styděla. Přeci jen jsem minule utekla, jak malá holka. Ale bohužel měl pravdu, měli jsme na sebe nějaké štěstí.

"Štěstím bych to úplně nenazvala. Člověk chce mít chvíli klid ode všech těch snobů a ty mě musíš rušit." Řekla jsem velmi nepříjemným tónem. Chtěla jsem mu dát najevo, že se nade mě nebude povyšovat.

On se však opřel o kmen stromu a rukami skříženými na prsou a hlasitě se mi smál.

"Tak snobů. Nech toho, vždyť si jedna z nich. Chodíš v šatech jako chodí oni. Jíš ze stejného talíře jako oni. Od nové tetičky navíc budeš mít teď jistě dost dárečků."

Stiskla jsem pevně své pěsti. Ještě nikdo si mě nedovolil takovýmto způsobem urážet. Věděla jsem však, že hádat bych se tu s ním mohla hodně dlouho. Sebrala jsem ze země těch zbylých pár meruněk a jednoduše odcházela.

"Mimochodem, víš, že se nacházíš v královském areálu, a všechny tyto plody smějí tedy putovat pouze na královský stůl." Řekl, když jsem byla teprve pár metrů od něho.

Vřelo to ve mě jako v tom nejvíc horkém kotlíku. Ten chlap mě dokázal rozčílit jako žádný jiný. Otočila jsem se na něj a všechny ty meruňky hodila na zem.

"Víš, že si krásná, když se zlobíš?" Vykřikl na mě, ale to už jsem se strácela v dáli.

Jednomu sluhovi jsem akorát přikázala, aby vyřídil mé matce, že jedu domů a nasedla jsem do kočáru. Už jsem toho měla za celý den plné zuby a to ještě ani neskončil.

Doma jsem spořádala, co jsem mohla, abych se uklidnila. Válela jsem se na posteli a olizovala si prsty od čokolády. Až v pozdních večerních hodinách jsem zaslechla v kuchyni rachot. Bylo mi jasné, že je to matka, a že se vrátila značně podnapilá. Seběhla jsem dolů a matka si to debužírovala na lavici.

"O hodně jsi přišla, že jsi odešla tak brzo. Představ si, že nakonec dorazil i král. A nebylo to tak dlouho potom, co jsi odešla." Vypadlo z ní a já zírala s otevřenou pusou.

"A co se tam dělo?" Ptala jsem se horlivě. Lid totiž krále miloval a všichni ho měli rádi. Byl mladý a prý i velmi krásný.

"Král popřál strýci a jeho ženě k sňatku. Všechno probíhalo vskutku normálně, lidé pili a slavili, ale král byl divný. Nedvořil se žádné ženě, ani s jednou netančil, ani s jednou nemluvil. Přitom je to největší milovník Stockholmu."

"Třeba se král zamiloval." Napadlo mě. Přeci by nebyl první ani poslední aristokrat, který by poznal lásku.

"Jestli je to tak to potěž pánbůh. Páni politici na něj poslední dobou tolik naléhají se sňatkem s Renatou Lotrinskou. Žádná žena nebude mít krále jen pro sebe."