Královna z lesa ✔

XXXV.

Každé ráno, když jsem se probudila, jsem se usmívala. Žila jsem totiž život, jako hrdinky z mích románů, a kdyby mi před pár lety někdo řekl, že budu švédská královna, jistojistě bych se mu vysmála.

Měla jsem teď hodně nabitý program. Kdysi jsem si myslela, že králové a královny si jen posedávají v paláci a vychutnávají si své bohatství, ale ono to bylo opravdové povolání.

Zatímco Erik řešil problémy se svou radou, já chodila po špitálech za nemocnými, rozdávala chudině jídlo nebo se setkávala s významnými státníky a probírala s nimi situaci v naší zemi. Vstávala jsem brzy ráno, se svými dětmi jsem se viděla až pozdě večer a spát jsem šla až v noci.

Dnes jsem si udělala na chvíli pauzu. Vzala jsem děti a vyšli jsme si do zahrad.

Bylo takové to letní odpoledne, kdy už člověk poznal, že přichází podzim. Sigrid běžela přede mnou a já nesla v náruči Gustava.

Na stromech nad námi se vyjímaly zralé meruňky. Dala jsem Sigrid Gustava, aby ho podržela, a pro pár meruněk jsem vylezla. V tu chvíli jsem si vzpomněla na strýcovu svatbu, jak jsem tenkrát sebrala pár meruněk, a vyrušil mě Erik.

Vzala jsem si syna zpátky do náruče a rozdělila se o meruňky se Sigrid. Byly tak sladké a šťavnaté, lepší než pochoutky ode dvora.

Rozhodla jsem se, že zajdu s dětmi za královským zahradníkem, a pochválím ho za to, jak se o zahradu stará.

Našli jsme ho u růží. Jejich obří květy voněly na hony daleko a on na ně obdivně hleděl. Stoupla jsem si k němu, a on se mi okamžitě uklonil.

"Vstaňte, pane Larssone."

On se tedy nejistě vzpřímil a čekal, co se bude dít, zatímco si nervózně mnul ruce. Usmála jsem se a hleděla mu upřímně do očí.

"Přišli jsme Vám vzdát hold za to, jak se staráte o královskou zahradu. Moje děti u dvora ještě nikdy nejedli něco tak dobrého, jako je ovoce z této zahrady."

Zahradník se nadšeně usmál. Utrhl jednu z růží, zbavil ji trnů a podal mi ji.

"Já bych chtěl vzdát hold Vám, Vaše Veličenatvo. U nás doma jsme moc rádi, že máme zrovna Vás za královnu."

V tom se zde objevil ještě někdo. Nesl bednu se sazenicemi.

"Pane Larssone, kam přijde tohle?"

Zahradník k němu přiběhl a dal mu pohlavek.

"Ty hlupáku, copak nevidíš, že je tady královna? Dělej, ukloň se."

On se tedy uklonil a v tom se naše pohledy střetly, byl to Hanz.

Pomalu jsem k němu přešla a pokynula mu, aby vstal.

"Nechal byste nás prosím o samotě, pane Larssone?"

Ten se na nás oba nechápavě podíval, ale bez řečí zmizel. Hanz nepříliš přívětivě pokývl hlavou k mím dětem.

"Tak to je princ a princezna? Čekal jsem, že teď budou víc nafintěný, když ses dočkala a je z tebe teď královna."

Jen jsem se usmála a pobaveně kroutila hlavou.

"Ty si asi neuvědomuješ, že bych tě mohla poslat do vězení, za to, jak se mnou mluvíš, Hanzi. Nejsme nafintěný, protože já jsem se nezměnila. Jsem pořád ta Karin, se kterou jsi se smál na tancovačkách. Jen jsem teď vdaná a mám děti."

Nakonec se trochu pousmál i Hanz.

"Už jsi někdy byla u té nové kašny v jižním křídle? Ukážu vám to tam."

Popadla jsem tedy děti a v doprovodu Hanze jsme mířili ke kašně. Chvilku na to jsem však viděla, jak k nám někdo běží. Rozpoznala jsem v něm strýce. Přiběhl ke mě a pevně mě objal.

"Karin, stalo se něco strašného." Vypadlo z něj a po tváři se mu rozlily slzy.

"Co se stalo?" Vyjekla jsem okamžitě.

Strýc si utřel slzy a položil mi ruce na ramena.

"Pamatuješ si, jak jsem ti říkal, že je tvoje matka nemocná? Před hodinou nemoci podlehla, je mrtvá."

Byla jsem v šoku a sotva jsem popadala dech. Podala jsem Gustava strýci a sáhla ke krknu na talisman. Nebyl tam. Zběsile jsem si jezdila po hrudi snažila se ho nahmatat, ale nikde nebyl. Okamžitě jsem se rozběhla a s pláčem jsem hledala Erika. Spatřila jsem ho, jak mluví s muži v altánku.

"Eriku!" Vykřikla jsem na něj. On se ke mě nechápavě rozběhl. Já jsem běžela dál, a dala jsem mu znamení, aby běžel za mnou.

Jakmile jsme se ocitli v zahradě samy, spustila jsem.

"Eriku, má matka zemřela, a ztratila jsem svůj talisman. Přinášel mi štěstí, měla jsem jistotu, že bude vše v pořádku. Teď je všechno ztracené!"

Erik, který byl také značně v šoku si mě pomalu přivinul na svou hruď.

"My to zvládnem, štěstí by neměl nosit jenom kus kamene. Zamilovali jsme se do sebe, ještě než jsme o nějakém talismanu tušili."