Just Monika

Deleted

Počítala jsem dny do pondělí, kdy jsme se po škole měli zase sejít v klubu i s novými básničkami. Svůj čas jsem si zkracovala tím, že jsem dělala všechny ty perfektní věci, jak už jsem měla ve zvyku. Doma se připravovala do školy, cvičila na piano, uklízela a dělala všechny ty další domácí práce. Moji rodiče na víkend vždy odjíždí za rodinou mimo město a tak se musím o všechno postarat. 
V neděli ráno jsem se vydala nakoupit na celý týden. Vydala jsem se do několika obchodů a už za hodinu vycházely moje obtěžkané ruce a já za nimi domů. Šla jsem zkratkou přes park. Bylo sotva 9 hodin ráno. Slunce krásně svítilo a rozkvetlé sakury kolem mě krásně voněly. Sedla jsem si na blízkou lavičku a nechala ruce na chvíli odpočinout. Na chvíli jsem zavřela oči a užívala si sluneční paprsky, které hřály mou kůži.

"Moniko?" probudí mě známý hlas. Okamžitě otevřu oči a vyskočím na nohy. Přede mnou stojí Makota. Snaží se upravit si rozcuchané vlasy a zároveň si zastrkává košili, kterou má pod tenkým šedým svetrem, do kalhot. 
"Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Procházel jsem zrovna kolem parku, když jsem tě viděl a tak jsem si říkal, že tě pozdravím..." Usměji se. 
"Nevylekal si mě. Jen jsem si tu užívala sluníčko." vysvětlím. Makota se podívá na množství tašek, které mám vedle sebe rozložené na lavičce.
"Ehh... Nechtěla bys třeba pomoct?" kývne k mému nákupu hlavou. Usměji se, rozdělíme si tašky a vedu Makotu k mému domovu. Cestou se bavíme o škole a o klubu. 
"Už si napsal básničku na zítra?" Začnu vyzvídat.  Makota kývne.
"Ale nemyslím si, že by to bylo o moc lepší, než minule. A co ty?" 
"Samozřejmě! Jsem přece ta perfektní studentka!" řeknu s trochou sarkasmu a zdá se, že to pochopil. Ještě chvíli pokračujeme v konverzaci, než dojdeme ke dveřím mého domu. 

"Tak tady bydlím." usměji se, i když jsem smutná z toho, že přišel čas našeho loučení. 
"Víš, jestli chceš..." zarazím se. Je to vhodné, ho zvát k sobě domů? Mám vůbec pořádně uklizeno? Není to divný?
"Je to hloupé, ale kdybys chtěl... Tak můžeš jít dovnitř." Jsem překvapená výrazem na Makotově tváři. 
"Moc rád." řekne jen a já cítím, jak mi začne bušit srdce. Odemknu dveře a vejdu dovnitř. Makota mě následuje. Zavřu za ním a z výrazu na jeho tváři je jasné, že si unesený z toho, jak to u nás vypadá. Dokonce trochu pootevře ústa a já se nahlas zasměji.
"Promiň." omlouvá se a obličej mu celý zčervená. 
Společně odneseme mnou nakoupené věci do kuchyně a Makota mi pomáhá je uklidit. Na chvíli Makotu opustím a ubezpečím ho, že se může chovat jako doma. Vyjdu schody do druhého patra, které v podstatě patří celé mně. V koupelně si opláchnu obličej a převléknu se ze starých otrhaných kalhot do kraťásků, které nosím doma, sepnu si vlasy do copu a ještě se na sebe zadívám do zrcadla. 'Je snad možný, že se mu líbím? Nebo se jen snaží být dobrým kamarádem?' 

Vrátím se dolů. Makota stojí se sklenicí pomerančového džusu v obývacím pokoji, kde si prohlíží fotky. Na většině jsem já s rodiči nebo prarodiči. Cítím, jak mi při pohledu na něj proudí krev do tváří, a já červenám. 
"Tak to je trapný." hlesnu a opřu se o zeď. Skoro se mě lekne a nadskočí. 
"Nechtěl jsem bejt nevychovanej, ale byl jsem zvědavej." Omlouvá se.
"Mně to nevadí, ale pokud tobě jo, můžeš zůstat na oběd a pomoci mi s jeho přípravou." usměji se v naději, že bych s Makotou mohla strávit dalších pár chvil. Souhlasí. Společně připravíme k obědu rýži s kari (kare raisu, docela běžný japonský jídlo, alespoň podle internetu, pozn. red.)
Při jídle se spolu bavíme, už ne jenom o škole a o klubu. Pozorně naslouchám, jak Makota mluví. Anime sice není něco, co bych úplně obdivovala, ale obdivuji to, s jakým nadšením o tom mluví.
"...no a proto to bylo tak smutný. Musím se přiznat, že i já brečel. Ale to nemusíš nikomu říkat." Usměje se tak, jak jsem ho ještě nikdy neviděla usmívat se. 
Když oba dojíme, uklidím nádobí a Makota mi s tím samozřejmě pomáhá. Je vážně laskavý. 
"Chtěl bys slyšet písničku, kterou jsem složila?" zeptám se najednou.
"Ty skládáš písničky?" podiví se a já přikývnu.
"Mám piano u sebe v pokoji. Hraji na něj už od šesti let..." 
Odvedu Makotu k sobě, sednu si za piano a začnu hrát. Všimnu si, že si Makota sedne vedle mě. Prsty mi tančí po klávesách a já cítím, jak každý z nich pozorně sleduje. Když dohraji, můj pohled se obrátí k Makotovi. Jen co k němu obrátím tvář, cítím, jak mě můj mozek vůbec neposlouchá a dělá si, co chce. Ani si to neuvědomím a odtahuji se od něj po tom, co jsem ho políbila. Chvíli na mě jen zírá. Netuším, proč jsem něco takového udělala. To neumím ovládat své činy v jeho přítomnosti? 
"Moniko..." chce něco říct.
"Já se ti omlouvám. Nevím, co to do mě vjelo. Vážně je mi to líto." Snažím se z toho vycouvat a vypadat přitom důvěryhodně. "Asi už budeš chtít jít viď..." Shlédnu k zemi. Zmateně se postaví a znovu se snaží učesat si rukou svoje rozcuchané vlasy. 

Když ho vyprovodím ven, ještě se na něj snažím usmát. Zabouchnu dveře a už nedokážu zastavit slzy, které mám v očích. Na tohle bude muset zapomenout. Nikdo mě nesmí vidět, jako slabou, zamilovanou holku. Budu ho muset donutit zapomenout. Vymazat mu vzpomínky. Ještě že vím jak...

***

Je to až s podivem, že jsem se dokopala k tomu napsat další díl. Ale strašně mě potěšilo, že tohle někdo doopravdy přečetl a okomentoval (za to vřelé dík) a snad se Vám i tenhle díl líbil, i když je docela krátký.