Just Monika

Hole in Wall

Dny do dalšího setkání klubu utíkají pomalu. I přes všechny mé snahy soustředit se, myslím jen na jediné. Kdy už bude čtvrtek a znovu se uvidím s Makotou. K mému štěstí jsem ho během školy nezahlédla a viděla ho tak jen v mých snech.
Když spím, zdá se mi všechno. A tím všechno, myslím doslova všechno. Co kdo, kdy a kde ten den dělal. Kdybych se to jen naučila ovládat, ale to zatím neumím.

Dočkala jsem se čtvrtku. Z poslední hodiny jsem spěchala do klubu, kde jsem byla první. Netrvalo však dlouho a do klubu přispěchají zbývající dívky. Společně se bavíme, když se  a ve dveřích se objeví vysoká mužská postava. 
"Ahoj, Makoto! Jsem ráda, že si od nás neutekl." zasměji se a mrknu na Makota.
"Ehh, neboj. Možná je to trochu divný, ale svý slovo držím." 
Je to s podivem, ale jako první se dá do řeči s nově příchozím členem Yuri. Dělám, že je neposlouchám, ale vnímám každé slovo. Bavím se společně s Natsuki a Sayori a vidím, že Sayori není ve své kůži. Vezmu si ji proto stranou.
"Děje se něco?" začnu milým hlasem a ona jen pohlédne na Makotu usmívajícího se na Yuri.
"Z toho si nic nedělej. Je tu přece, aby poznal nové lidi a spřátelil se." To Sayori alespoň na okamžik vykouzlí úsměv na tváři. 
"...ale jestli to nebudeš brát vážně, tak se nedočkáš konce." zaslechnu Natsuki a přispěchám bezmocnému Makotovi na pomoc.
"Natsuki, máš vážně prořízlou pusu na někoho, kdo si tu v klubu schovává svoje kolekce mangy."
"MANGA JE LITERATURA!" zaječí Natsuki a zmizí do skříně, kde si pečlivě rovná všechny díly "Pani Poni".

Yuri je po konverzaci s Makotou zabloumaná do knížky, Natsuki, stále ještě uražená, sedí na zemi ve skříni a čte si mangu a Makota, který zřejmě neví, co v literárním klubu dělat, spokojeně pochrupuje na lavici.
"Mám pocit, že budeme vypadat trochu trapně, v porovnání s ostatními kluby." Bavím se se Sayori o blížícím se festivalu.
"Ale nemůžeme to vzdát, festival je naší šancí ukázat, o čem náš literární klub je! Problémem je, že samotný nápad literárního klubu zní moc intelektuálně. Ale tak to není, víš? Potřebujeme to jen ostatním ukázat. Něco co osloví jejich kreativní mysl." 
"Mmmmmmmm..." zamyslí se Sayori. "Ale to ten problém nevyřešííííí." 
"Eh? Co tím myslíš?" 
"I když přijdeme s něčím vážně vtipným... Nikdo nepřijde, protože je to především akce pořádaná literárním klubem... Takže nejdůležitější je přesvědčit ostatní, aby vůbec přišli. A potom můžeme oslovovat jejich kreativní mysl."
"Uhh, to je dobrá pointa." zamyslím se. Na to, že bych měla vědět všechno, mi tohle ani nedošlo. 
"V tom případě bychom mohli přinést nějaké jídlo, co myslíš?"
"Jako třeba?"
"Ah... no, myslela jsem že bychom mohli přinést..."
"CUPCAKY!!!" 
"Ahaha, jo, to by šlo." Neubráním se úsměvu. "To Natsuki určitě potěší." 
"To máš pravdu. Určitě to skvěle vyjde." 
Ještě chvíli diskutujeme nad festivalem, potom se ale rozhodnu přemluvit Natsuki, aby už netrucovala a šla se k nám přidat. Asi po pěti minutách těžkého přesvědčování Natsuki o tom, že manga je skutečně literatura a že tomu skutečně věřím, je ochotná konečně vylézt ze skříně. K mému překvapení mě tahle růžovovlasá malá dívka obejme. "Ne abys o tom někomu řekla, jinak uvidíš." Stačí mi ještě pohrozit a už míří za Yuri. Zůstanu stát ve dveřích s pohledem upřeným na Sayuri a Makota, který jí zrovna upravuji uniformu blízko jejích vycpaných prsou. 'Holka pitomá.' pomyslím si a dál dělám, jakoby nic. Jak ráda bych ale byla na místě Sayori...

"Okay, všichni." vyruším ty dva a Natsuki, která se snaží, aby i Yuri přiznala, že manga je literatura. "Co kdybychom si teď přečetli básničky, které jsme měli na dnešek napsat?" usměji se. "Pokud jste ovšem nezapomněli." mrknu po Makotovi a všimnu si, že mu po čele stéká pramínek potu.
Zamířím k Natsuki a Sayori se k nám přidá. Makota je zabraný do čtení Yuriiny básně a ona zase do jeho. Postupně se vystřídáme a jako poslední na mě zbude Makota. 
"Ahoj Makoto!" pozdravím ho dnes nejspíš již po třetí nadšeně. "Máš se zatím dobře?" 
"Ahh... jo."
"Dobře, to ráda slyším. Mimochodem, protože jsi nový a tak, kdybys měl nějaké nápady na to, jak bychom se v klubu mohli zabavit, stačí říct. Neboj se přispět něčím novým, dobře?" stále se usmívám. 
"Tak to, budu na to myslet."
Podá mi svou báseň a já si ji přečtu. Na to, že je to jeho první dílo, je skutečně dobrá.
"Přijde mi, že to zní jako něco, co by se líbilo Sayori." 
"Vážně?" ptá se udiveně.
"Se Sayori jste asi dobří přátelé, huh? Nepřekvapilo by mě, kdybyste psali podobným stylem." 
"Uhh, no... Možná jsme dobří přátelé, ale jinak jsme úplně jiní." 
Chvíli si ještě povídáme o jeho podobnostech a nepodobnostech s tím, co napsala Sayori. Všimnu si sama na sobě, že o ní mluvím jen proto, abych s ním mohla trávit co nejvíc času. Ale jemu to zřejmě nevadí. Nakonec mu dám přečíst svou báseň. Chvíli si čte, pak ke mně překvapeně vzhlédne. 
"Takže, co si myslíš?" prolomím ticho.
"Hmmm... je to takový... psaný volnou formou? Dá se to tak říct? Promiň, nejsem asi nejlepší člověk na zpětnou vazbu. 
"Ahh... to nevadí. Jo, volná forma je v poslední době celkem populární. Spoustu básní dává důraz na časování mezi slovy a řádky. Při čtení nahlas to může být vážně silné."
"Co tě k tomu inspirovalo?" Ty.
"No, nevím jak to nazvat. Asi můžeš říct, že jsem měla nedávno jakési zjevení. To asi ovlivnilo mou báseň. "
"Zjevení?" 
"Jo, něco takovýho. Jsem docela nervózní, když mluvím o takových věcech. Možná až se trochu více spřátelíme..." řeknu s nadějí. "Nicméně, mám pro tebe první Moničin psací tip! Někdy, když píšeš báseň, povídku, cokoliv, tvůj mozek se soustředí na nějakou věc. Když je budeš moc snažit, aby to bylo perfektní, nikdy se nikam nepohneš." řeknu vážně. "Prostě si něco sepiš na papír a později to uprav. Nebo je tu ještě jedna cesta. Pokud si necháš pero moc dlouho na jednom místě, tak se ti jen udělá velká černá inkoustová skvrna. Tak jen pohybuj s rukou a jdi s proudem. To je má dnešní rada." usměju se, jak nejsladčeji dovedu. Makota vypadá lehce vyvedený z míry, ale zdá se, že to pochopil.

Skoro se blíží konec setkání, když si všichni všimneme Yuri, která se o své básni hádá s Natsuki. 
"Kdybych chtěla nějaký návrhy, zeptala bych se někoho, komu se ta báseň doopravdy líbila!" nasupí se Natsuki. "A věř tomu, nebo ne, někomu se opravdu líbila! Sayori, Makotovi... Takže jestli chceš, sama ti dám nějaký návrhy. Nejdřív..."
"Prosím? Díky za ochotu, ale sama jsem strávila nějaký čas nad tvořením mého psacího stylu. Nečekám, že bych ho měla měnit, pokud mě samozřejmě něco neinspiruje. Což se zatím nestalo."
Natsuki je rudá až ke kořínkům vlasů, zuří. 
"A Matokovi se moje báseň také líbila, víš. Dokonce mi řekl, že ho ohromila."
Natsuki se vzpřímí a snaží se vyrovnat výškový rozdíl mezi nimi. "Oh. Neuvědomila jsem si, že se snažíš zapůsobit na našeho nového člena tak moc, Yuri."
"Ehh?" vydá ze sebe. "To... to není... tak jsem to... Ty... ty jsi..." Yuri se také napřímí a jejich výškový rozdíl je očividný. 
"Možná jen žárlíš, že Makota ocenil mou radu víc, než tu tvou!"
"Huh? A jak víš, že neocenil tu mou víc?" 
Obě se ještě chvíli hádaly, než jsem se do toho snažila vstoupit. Natsuki mě spražila pohledem 'nepleť se do toho' a já radši ustoupila o pár kroků vzad. Všechno se uklidnilo, až když se do toho vložila Sayori, kterou o pomoc požádal bezmocný Makota. 

"Tak proto je Sayori viceprezident." zašeptá mi Makota do ucha, lehce zčervenám při pomyšlení, že je mi tak blízko.
Přikývnu. "Upřímně, jsem možná dobrý vůdce a umím věci organizovat, ale s lidmi to vůbec neumím. Ani jsem je neuměla uklidnit, což je pro mě trochu trapné, jakožto prezidentku." zasměju se své hlouposti.
"Tak to není." uklidní mě Makota a dá mi ruku na rameno. "Neobviňuji tě, taky jsem nevěděl, co na to říct." Než si to uvědomím, Makota i jeho ruka zmizí z mého ramene a je čas jít domů. Nasupená Natsuki odejde jako první, za ní Yuri a poté odchází i Sayori s Makotou. Jdou společně domů. Co bych dala za to, kdyby takhle Makota chodil domů semnou. Ve dveřích se na mě ještě podívá, zamává mi a usměje se.
'Takový je to pocit, být zamilovaná?'