Monday(ff. Avengers)

Kapitola 1

,,V tomhle domě už nechci strávit ani sekundu svého života!".
,,Tohle je tvůj domov, Monday".
,,Nikdy jsem to tu nebrala jako domov!".
,,Nemáš kam jinam jít".
,,Všude je líp než tady!".
S těmito slovy jsem vyběhla s batohem na rameni ze dveří, které jsem zabouchla Rachel přímo před nosem.

Jejda, kde je mé vychování? Jmenuji se Monday, krásné jméno že? To, že jsem pojmenovaná po dni, který každý nesnáší už něco vypovídá.
Nejsem moc oblíbená. Ostatní by mě popsali jen jako šprtku, ale nejsem jen to. Od mala dělám bojové sporty, už mám černý pásek. Dále umím mluvit plyně třemi cizími jazyky. Rusky, německy a španělsky. Hraji na klavír a dělám balet. Jak to stíhám nevím.      Rodiče chtěli, abych měla schopnosti ve všech oblastech. Za to jsem jim vděčná.
Nebojte, ta paní na kterou jsem křičela není moje matka (i když jsi tak občas připadá), je to moje pěstounka. Když mi bylo 8 přišla jsem o rodiče. Nevím jak. Nikdo mi to nechtěl říct, prý jsem na to moc byla moc malá, ale už je mi 16 a stejně mi to nikdo neřekne. Až teď si uvědomuju, že jsem s nimi nestrávila moc času. Věčně nebyli kvůli práci doma, a tak mě neustále hlídala chůva. Z části jsou pro mě záhadou. Nevím kde pracovali, ani jak zemřeli.
Jediné, co vím je, jak se jmenovali. Alice a Ben Spacerovi.

Rachel se pletla. Mám kam jít. Teda alespoň na chvíli. Annie je teď moje záchrana. Je to moje nejlepší a vlastně jediná kamarádka, kterou mám. Proto mám namířeno tam.

,,Zase ses pohádala s mámou?" zeptala se mě Annie.
Hodila jsem po ní zlostný pohled. Jak jsem říkala, ona není moje matka.
,,Promiň, s Rachel" opravila se, když jí to došlo.
,,Jo, ale nechci to rozebírat, tyhle hádky vedeme každý týden...pořád kvůli rodičům" povzdechla jsem si. ,,Oni mi o nich prostě nemohou nic říct! Je to děsný! Vždy mi odpoví jen: na to se ptáš špatných lidí. Ale koho se asi tak doprčic mám zeptat, když ani nevím, kde pracovali ,nebo co se jim stalo. Nikdy jsem neměla žádnou tetu aka. nejlepší kámošku mé matky, na hlídání. Jen chůvu a to, že jsem jmenuje Jenny mi opravdu nepomůže" můj vztek přešel do smutku, který jsem ovšem nedávala znát.
Zapla jsem televize. Zrovna dávali zprávy.

"Tým superhrdinů, kteří si říkají Avengers zachránili New York před atomovou bombou" říkala moderátorka. Dál už jsem ji neposlouchala, jen jsem přemýšlela o svých rodičích. Dala bych všechno, abych teď mohla být s nimi.

,,Málem jsem zapomněla, mám pro tebe dárek" řekla Annie.
Včera jsem měla šestnácté narozeniny, pěstouni mi dali peníze, abych si mohla udělat řidičák. To je hezký dárek. Může to vypadat, že je nemám ráda, žiji s nimi půlku svého života, ale prostě je neberu za své rodiče. I když vím, že by pro mě udělali první poslední.
Annie přišla, držela v ruce dort a taštičku s nápisem Pandora.
,,Annie děkuju, neměla sis dělat škodu" objala jsem jí.
,,Nemáš vůbec zač, a teď si sfoukni svíčky a něco si přej" usmála se.
O svém přání jsem nemusela přemýšlet. Jediné, co jsem chtěla bylo zjistit, co se stalo mým rodičům.

Ve škole to probíhalo naprosto normálně. O přestávky jsem seděla v poslední lavici a čmárala si do sešitu a o hodinu jsem snad jako jediná dávala pozor. Nic lepšího jsem na práci neměla. Ostatní si domlouvali párty, přespávačky. Mě si nikdo nevšímal.   Občas přemýšlím, jestli nejsem neviditelná, ale spíš jsem tak nezajímavá (nebo tak divná), že nemají důvod se se mnou bavit, ani si mě všímat.

Dneska jsem zůstala ve škole déle, ráda zajdu do hudebny a hraji na klavír. Když jsem šla domu, ano opravdu domu k mým pěstounům, jelikož jsem usoudila, že má reakce byla lehce přehnaná, byla už tma. V uších jsem měla sluchátka, zrovna jsem poslouchala moji oblíbenou písničku od Eda Sheerana. Zdálo se mi, že se okolo mě něco mihlo.  Vyndala jsem si sluchátka a rozhlédla se. Nic. Zakroutila jsem hlavou nad mojí paranoiou. Dala jsem si znovu sluchátka do uší, pro jistotu jen jedno.
Najednou mě někdo popadl ze zadu. Rychle jsem si vytrhla sluchátka z uší, abych mohla využívat své smysly naplno. Útočníkovi jsem dupla na nohu, protočila se kolem něj, nakopla ho do slabin a skopla na zem. Rychle jsem se dala na útěk. Vzala jsem to zkratkou přes úzkou uličku mezi domy. To byla chyba. Najednou přede mnou stáli další dva muži. Tentokrát ozbrojení. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mohla jsem utéct nebo zaútočit, ale přece jen nejsem neprůstřelná. Rychle jsem v hlavě vymýšlela taktiku. Než jsem se stačila vzpamatovat, někdo mě vzal zezadu. Znovu. Ty lidi nemají žádné vychování.
Teď už na mě byli tři. Kdybych tohohle zneškodnila, jeden z těch dvou by mě postřelil.
Útočník mi svázal ruce a hodil si mě přes rameno, jako pytel brambor.
,,Pusťte mě dolů" křičela jsem, jako bych myslela, že mě poslechne. Kopala jsem nohama, křičela jsem, co mi hlasivky stačily. Jak je možné, že mě nikdo neslyší? Co po mně chtějí? Co mi udělají? V hlavě se mi hodil milion otázek.
Únosce mě hodil do dodávky. Byla prázdná. Bez oken.
Propadla jsem panice. Nevěděla jsem, co mám dělat. Po tvářích mi začali stékat slzy. Najednou jsem si vzpomněla na jednu věc, co jsem viděla ve filmu. Měla bych počítat za jak dlouho dojedeme na místo. Je to blbost, ale co mi zbývalo.
Po půl hodině jsem se začala ztrácet. Mobil! Blesklo mi hlavou. Pokud vím, nevzali mi ho. Měla bych ho mít pořád v kapse. A byl tam! Jen nevím, jak se k němu dostat. Jak jsme se to učili na skautech. Otočit a spodem. Nebo vrchem? Po chvíli jsem to měla. Žádný signál. No to si ze mě někdo už fakt dělá srandu?
Najednou auto zastavilo a já si rychle strčila telefon do kapsy.
Dveře se otevřely.