Se svojí mikinou jsem vyběhla do pokoje. Zabouchla jsem za sebou a pro jistotu zamkla. Nevím proč ale brečela jsem. Ne! Zvedla jsem se a šla do koupelny. Opláchla jsem si obličej a pak jsem slyšela ze zdola bouchnutí dveří. Táta. Seběhla jsem rychlostí blesku schody a spadla tátovi do náruče. „ahoj" řekla jsem v objetí. Táta mě ještě více stiskl. „ahoj. Čau kluci" pozdravil nejdřív mě a po té bráchy sedící stále u televize a hrající fifu. „mám pro vás zajímavou zprávu" vypl táta klukům fifu, načež se usmál a kluci začaly nadávat. Musela jsem se tomu zasmát. „dnes jdeme na Večeři, můj šéf, Pan Gunnarsen nás pozval" Cože slyším ještě dobře? Jak k panu Gunnarsenovi?! Zvedla jsem ruku jako když se hlásím. „a je to povinný?" „je a speciálně pro tebe Isabello. Vezmeš si nějaké pěkné šaty, ať to zachraníš, protože támhleti při našem štěstí jen ten barák zboří" ukázal na Alexe s Dylanem. „nevezmu si šaty" odsekla jsem. „vezmeš" zamračil se táta. „nevezmu" taky jsem se zamračila. Bráchové nás s ušklebkem sledovali. „vezmeš, maminka by to chtěla" takhle mě vždycky dostane. „fajn" rozhodila jsem ruce, dál moje kroky směřovali do pokoje. „Izzy, jaký si mám vzít šatičky?" Přiběhla moje menší sestřička Elisabeth. „Vem si ty které máš nejradši" jen se usmála a odběhla do svého pokoje. Teď jsem na řadě já. Co si vezmu na sebe?
Po hodině jsem se konečně rozhodla pro outfit. Bílé šaty se stříbrným vzorem doplňily stříbrné doplňky a jemný make-up. Prohlédla jsem se v zrcadle. Můj obličej doladila rtěnka světlejší než normálně nosím, i ty stíny byli jiné. Přišla jsem si jiná. Vlasy jsem si rozdělila na dvě části. Na horní a na dolní. Z horní části jsem udělala nějaký drdol. Teď už jsem byla připravená.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Sešla jsem ze schodů, kde už všichni čekali. „nene, tati jak jsi to udělal?" Zeptal se Dylan. „co jak udělal?" Drkl do něj Alex. „no to že má šaty" ukázal na mě. „udělejte mi radost a buďte zticha." Usmála jsem se. „jseš krásná" řekl mi táta. „díky tati." Upravila jsem mu trochu lem košile. Kluci měly každý bílou košili a přesto sako. Jeden šedé a jeden černé. Na spodek měly džíny. „juuuj. Vy ste roztomilý dvojčátka" uculila jsem se jak andílek. „mlč" řekl Dylan. „jdeme." Řekl táta když k nám přiběhla malá El.
Jsme tady. Před barákem Gunnarsenovích. Skvělý. Vidět ty dva někde jinde než ve škole, ještě po tom co se stalo s Marcusem.
Táta zazvonil, já se postavila za něj. Zachvíly se ve dveřích objevila žena s zářícím úsměvem a brýlemi na očích. Nejspíš jejich Mamka. „pojďte dál" otevřela dveře abysme se všichni vešli. Pozdravila jsem se s ní, po té nás zavedla do kuchyně kde byli i ty dvojčata. Marcus i Martinus na mne ihned upřely pohledy. Marcus vražedný a Martinus usměvavý. „tohle je můj manžel, tohle naše dcera Emma a naši dva synové Marcus a Martinus." Ach. Jako by to nikdo nevěděl. Spíš mě zaujala roztomilá malá Emma. Byla jim tak podobná. Hned si s El padly do oka, výhoda byla že byli i stejně staré. Podle toho jak na sebe mluvili jsem musela uznat, že se už znali. Vlastně jsme se potkali u jejich školy. Nojoo zapomínavá Isabella. „tohle jsou moji synové Dylan a Alex, to co uteklo byla nejmladší dcera Elisabeth a tohle je Isabella." Představil nás táta. „a manželka ještě přijde?" Teď bodlo u srdce. Nechtěla jsem o tomhle mluvit.. „ne" odpověděl táta. „dobře" sedneme si. Paní Gunnarsenová mě posadila naproti Marcusovi a Martinusovi a z každé strany jsem měla své bratry. Skvělý. Z pravé strany Dylana a z levé Alexe. „když teď tak na vás koukám, jste si podobní" podívala se na mě, Alexe a Dylana paní Gunnarsenová. Málem jsem se udusila vlastními sliny. „s timhlema? Omlouvám se, ale teď jste mě urazila" Ann. (Zkratka pro jejich mámy jméno). Ann můj humor pochopila, tak se zasmála, to samé i Kjell-Erik. „tak Isabello, Alexi, Dylane co rádi děláte?" Zeptal se Kjell. Nervózně jsem prsty přejela po skleničce z vodou, která stála přede mnou. „No tak. Isabella ráda zpívá" řekl Alex. Ne jen že si užíval, že muže říkat celé mé jméno. On také si užíval to že mohl říct, že zpívám, protože ví že to nesnáším. „no to je úžasné, mohla by ses nám někdy předvést" řekl Kjell-Erik. Marcus s Martinusem to celé jen sledovali. „no—" skočil mi do řeči Dylan. Já je nesnáším! „no asi se bude hlásit do té talentové soutěže, co zde bude." Řekl rychle Dylan, abych nemohla ho přerušit. Hned v tu chvíly jsem ho probodla pohledem. Jen se schválně zasmál. „tak to je super" zatleskala Ann. „víte co? Martinusi jdi se podívat na holky. Marcusi proveď Isabellu po domě a nezapomeň jí ukázat studio. „hm" oba dva protočili panenkami. Martinus zřejmě nechtěj jít za holkama a Marcus nechtěl jít se mnou...
