Sladká nenávist

1.Část

*Crrrrrr!
S odporem otevřu oči a vypnu ten otravný zvuk. Pomalu si sednu a prohrábnu si rukou vlasy.

„Nechci vstávat" povzdechnu si.

Svěsím nohy podél postele a bosýma nohama se dotknu studené podlahy. Po těle mi naskočí husí kůže. Rozejdu se směrem do koupelny, abych vykonala ranní hygienu. Umytá, voňavá a nalíčená vyjdu ven jen v ručníku.

Přesunu se ke skříni s oblečením a vytáhnu z ní bílé spodní prádlo, černé džínové kraťasy, bílé tílko a šedou mikinu. Všechno si to obleču a postavím se před zrcadlo. Vidím v něm menší dívku s kaštanově hnědými vlasy. Dále s modrýma očima a pro mě nedokonalou postavou.

Vlasy si svážu do drdolu a popadnu svůj černý batoh. Hodím do něj věci, z postele si vezmu mobil a vyjdu z pokoje. Vejdu do kuchyně, odkud se nese nádherná vůně vajíček a slaniny. Mamka zrovna dává snídani na stůl.

„Dobré ráno zlatíčko" řekne mi.

„Dobré ráno" odpovím a sednu si ke stolu.

„Uděláš mi taky kafe?" zeptám se ji, když si dává do hrnku zrníčka kávy.

„Samozřejmě" usměje se na mě.

Úsměv jí oplatím a vrhnu se na svou snídani. Jestli se ptáte, kde mám tátu, tak ten od nás odešel, když jsem byla ještě nemluvně. Takže si ho absolutně nepamatuju.

„Děkuju!" řeknu mamce, když přede mě postaví hrnek se světle hnědou tekutinou.

Napiju se a na jazyku ucítím úžasnou chuť kofeinu. Jak já miluju kafe!

„Tak jo zlatíčko, musím jít do práce. Pa!" líbne mě do vlasů a už míří ke dveřím.

„Paa!" zavolám na ní v okamžiku, kdy se za ní zavřou dveře.

Dojím svou snídani, dopiju kafe a dám nádobí do myčky. Obuju si své černé tenisky a vyjdu ven z domu. Do uší si dám sluchátka a zamířím na bus.

Po 15 minutách autobus zastaví před školou. Vystoupím a rozejdu se k té mučírně. Najednou mi někdo zakryje rukou oči a jelikož jsem to nečekala, tak se dost leknu. Do uší mě praští zvonivý smích mé nejlepší kamarádky.

„Kim! Málem jsem dostala infarkt" ruce si přiložím na srdce a začnu se taky smát.

„Měla jsi se vidět" řekne trhaně mezi smíchy.

Všichni co jdou momentálně kolem nás, si musí myslet, že jsme blázni. Zklidníme svůj smích a vydáme se chodbou k našim skříňkám.

Kim je brunetka se zelenýma očima. Je vyšší než já a je hodně střelená. Má na sobě černou sukni, bílý crop-top a průsvitný modrý svetřík.

„Sluší ti to" zhodnotím její out-fit.

„Díky! Tobě taky brouku" mrkne na mě.

Otočím hlavu zpátky před sebe, ale to už ležím rozplácnutá na zemi. Něčí svalnaté tělo do mě narazilo a já jsem si pěkně narazila pozadí. Syknu bolestí a zvednu hlavu s úmyslem seřvat dotyčného, který mě shodil.

Bohužel před sebou uvidím člověka, kterého bych nejraději nikdy v životě nepotkala. Přede mnou stojí Nicholas Reynolds s tím svým přidrzlým úšklebkem. Je to arogantní, namyšlený, drzý a ten největší debil na celém světě. Holky střídá jako ponožky. Jeho hnědé vlasy má jako vždy rozcuchané do všech světových stran, jako by ani nevěděly, že existuje něco jako hřeben. Má vysportovanou postavu s úžasnýma břišákama ( jak tvrdí většina holek). Je o hlavu vyšší než já a upírá na mě své šedé oči, ve kterých je jisté pobavení.

„Neumíš dávat bacha na cestu Morisová ?!" založí si ruce na hrudi.

„Já?" ukážu na sebe.

„To tys do mě vrazil!" řeknu naštvaně a zvednu se.

„Ne zlato, tys vrazila do mě. Jelikož jsi nedávala pozor, kam šlapeš, tak jsi skončila na zemi. Kam stejně patříš. A jestli mě omluvíš, mám důležitější věci na práci, než se vybavovat s tebou" řekne dost arogantně a odkráčí si za nějakou blonďatou bárbínou.

„Agrrrr! Jak já ho nenávidím!" syknu skrz zaťaté zuby.

„Lily kašli na něj. Je to debil" řekne Kim a ze skříňky si vytáhne učebnici matiky.

„Když to nejde.." povzdechnu si a otevřu skříňku.

Vykřiknu, jelikož v mé skříňce je velký chlupatý pavouk. Okamžitě to zavřu.

„Reynoldsi!!" zakřičím hodně hlasitě.

Ten debil se začne smát i s tou jeho partičkou opic.

„Potřebuješ něco?" zeptá se s nevinným výrazem.

Ukážu na něj prostředníček a naštvaně se otočím k odchodu.

„Tak za tohle zaplatíš. Pomsta bude sladká!" pomyslím si se zlověstným úšklebkem.

„Sakra! Tenhle tvůj pohled neříká nic dobrého" konstatuje Kim vedle mě.

„Co tě napadlo tentokrát?" zeptá se a povzdechne si.

„Myslím, že mě za to Reynolds zabije" odpovím a v hlavě už kutím svou brilantní pomstu.

Vejdeme do třídy a sedneme si na naše obvyklé místo do poslední lavice u okna. Zazvoní a do třídy přijde učitelka. Po chvíli se znovu otevřou dveře a v nich stojí, kdo jiný než Reynolds.

„Zase pozdě pane Reynoldsi?" zeptá se ho učitelka, ale on ji naprosto ignoruje a jde si sednout na své místo.

Po troše dohadování si ho učitelka už nevšímá a začne na tabuli psát příklady. Otevřu si sešit a ponořím se do říše rovnic a výpočtů.