Fascinace

Vraťme se společně do druhého dílu příběhu Jenom hrdost a chlouba. Konkrétně do poslední 23. části - posledních několika odstavců, vzpomínáte si?

Draco Malfoy zabil Voldemorta, a když se chtěl radovat s ostatními, zjistil, že jsou všichni mrtví. Myslel si, že všichni. Díky bohu za tu mýlku! Jediná přeživší byla dívka, kterou ze začátku tak nenáviděl. Dělal jí naschvály, po studiu na škole v Bradavicích jí věznil v Malfoy Manoru, následně jí pomohl utéct, kvůli ní se postavil vlastnímu otci. Bok po boku bojovali proti Pánovi zla a jeho armádě a nakonec? Nakonec si sám sobě musel přiznat, že ji miluje.

Chtíc nechtít, už od dětství ho svým způsobem fascinovala. Považoval jí za špínu, ale ona byla hrdá a nebojácná. Úchvatná a chytrá. Nejspíš někde hluboko v nitru už řádku let věděl, že k ní něco cítí.

Vraťme se ale zpět. Draco zjistil, že utrpěla ošklivé zranění - napíchla se na roxor, který trčel z trosek domku, ve kterém se pár dní schovávali. Poháněla ho touha jí zachránit život, zachránit ji, protože mu zůstala už jen ona. Nechtěl dopustit, aby k němu přišla ta studená a zvrácená samota.

Popadl jí do náruče a hnal se k nejbližšímu místu, kde mohl sehnat pomoc. Každým krokem se bál, že to nestihne, že vykrvácí a naposledy vydechne přitisknutá k jeho hrudi. Myšlenky se mu honily a on si nemohl dovolit zpanikařit ještě víc. Týraly ho.

Doběhl k malému krámku, kde prodávali pečivo, co Hermioně tak moc chutnalo. Rozrazil nohou dveře od obchodu, až zvonku nad nimi vyskočilo srdíčko. Opatrně jí položil na pult a zbytek věcí shodil na zem. Nic ho nezajímalo. Jen ona. Ona a její život.

"Pomoc! Prosím! Pomozte jí! Musí do nemocnice, zavolejte lékaře!" bylo zvláštní mluvit - v tomhle případě křičet - na mudly. Nikdy to před tím nedělal. S jediným mudlou, kdy v životě mluvil byla právě Hermiona. Každopádně, teď neměl čas nad tím uvažovat - musel se držet, aby se mu nezlomil hlas. Aby se nezlomil celý.

Seběhlo se to tak rychle, že mu pár vzpomínek splývá. Mudlové zavolali záchranou službu a mezi tím se sami snažili všelijak pomoci. Někdo se Draca dokonce zeptal, zda je v pořádku. Zdáli se milí. Neodpověděl. To se rozhodne až ve chvíli, kdy Hermiona nebude v ohrožení života.

Od toho okamžiku jí nespustil z očí. Vypadala jako by spala. A přesto prožívala další nebezpečný boj - boj o holý život. Buď silná! Vymyslel si nějakou hroznou historku, jak k tomu zranění přišla, aby mu dali pokoj. Potřeboval ji.

Šeptal ji do ucha, jak mu chybí její oči, její otravné řeči, nezkrotné vlasy i polibky. Fascinovala ho, jak i v tomhle stavu, zraněná, plná oděrek a modřin na pokraji smrti, byla krásná. Byla jedinečná. Byla jeho. Poslední. Naděje a spása. Zločin i trest. Láska a hřích. Byla všechno.

V mudlovské nemocnici, kde se občas musel postarat, aby někteří náhle zapomněli, pobyli několik dlouhých měsíců. Prožil si tam těžké chvíle. Kvůli ní i kvůli sobě. Musel pořád něco dělat, protože pokud tomu tak nebylo, tak začal přemýšlet a to bylo zlé - hodně zlé. O spánku a nočních děsech ani nemluvil.

Od té bitvy uběhl rok.

Přesto se Dracovi stále vracejí děsy o tom, jak se proti sobě postavili a útočili. Jak se všichni zabíjeli - kvůli čemu vlastně?! Přesto se mu vrací vzpomínky na bezesné noci a zdlouhavé chmurné dny, kdy jeho Hermiona ležela bezvládně v bílé nemocniční posteli. Přesto se mu vrací vzpomínky, jak k ní několikrát běželi lékaři, protože přístroje, na kterých byla monitorovaná začali divoce pípat a houkat. Přesto se mu vrací vzpomínky na to, jak mu málem několikrát zemřela přímo před očima. Vzpomínky na to, jak si pro ni mohl vyplakat oči a srdce se mu mohlo rozskočit.