Texting//Vkook

Part Eighteen

Pokračování vzpomínky
[cesta domu]

Došel jsem domu. Se vztekem jsem otevřel dveře, které jsem následně silnou ránou zabouchl. Tím jsem samozřejmě na sebe strhl veškerou pozornost.

„Mladý pane. Je vše v pořádku?" Zeptal se mě můj sluha a zároveň přítel, kterého mám odmala. Nevěnoval jsem mu ani svůj pohled. Jen jsem prošel kolem do svého pokoje. Vyšel jsem schody do druhého patra, ještě jsem musel jít dlouhou chodbou. Aiiiish.. proč máme tak velký dům..

Sotva jsem vešel do pokoje, tak jediný co mě napadlo bylo sebou hodit do postele. Ležel jsem na zádech a sledoval svůj strop. Nemyslel jsem na nic. Jen jsem se soustředil na ten strop. Na ten bílý strop.
„KURVA!" Vykřikl jsem z ničeho nic. Po ruce jsem měl polštář, tak jsem ho hodil do neznáma mého pokoje.
Chtělo se mi křičet, kopat a hlavně brečet. Bohužel jsem pro soukromí ostatních musel udělat jenom to jedno. Nechal jsem slzám volný průchod. Přemýšlel jsem, proč já. Proč já jsem takový naivní hovado. Z mého přemýšlení mě vytrhlo klepaní na dveře.

„Co se zase děje?!" Vykřikl jsem na toho, co stál za dveřmi. Poznal jsem, že to je Hwan. Vždy raději zaklepe, aniž by vešel.

„Pane Jeone. Nerad ruším, ale dole na vás čeká vás kamarád. Mám ho poslat za vámi nahoru?" Ten parchant si ještě dovolil potom všem přijít ke mě domu?

„Prosím. Vyprovoď ho ven. Nechci ho vidět." S poraženým výrazem jsem sklopil hlavu. Díval jsem se na své ruce, které jsem si nervozitou a vztekem dokola mnul.

„Mám vám přinést čaj?" Hwan není špatný služebník. Od mala se o mě staral víc než moji rodiče, co pořád jezdí po světě a nemají čas na svého syna.

„Ne děkuji Hwane. Potřebuji přemýšlet" Za dveřmi jsem slyšel jen silný povzdech, a pak kroky co se vzdalovali. Jen jsem se nad tím smutně pousmál.
V hlavě mi pořád přebýhala celá situace co se stala. Nemohl jsem z hlavy dostat ten pohled. Byl plný nadřazenosti a bezcitnosti. K tomu ten klidný hlas. Jak někdo může říct něco takového v klidu?

„JUNGKOOKU!!" Lekl jsem se. Ten hlas šel z venku. Moc dobře jsem věděl, kdo to je, proto jsem se rozhodl sedět na posteli a nic nedělat.
„POJĎ VEN!" Jak mě se jeho hlas začal hnusit. Neochotně jsem vstal a došel k oknu. Rozhrnul jsem závěs a otevřel okno, ve kterém jsem se opřel a sledoval ho.

„Co chceš?!" Vyštěkl jsem po něm. Ruce jsem položil na parapet a trochu se vyklonil. Taehyung se překvapeně otočil za mým hlasem. Viděl jsem, jak je udýchaný a že má oči opuchlé od slz. Nic to semnou neudělalo. Dřív bych k těm dveřím doběhl a otevřel mu je, ale to už je snad pryč.

„Kookie! Prosím odpusť mi to! Udělal jsem chybu!.. donutili mě k tomu! Tohle jsem nechtěl.. Jungkookie.. Já tě taky miluju.." Nad tímhle jsem se zarazil. Donutili ho? Ti samí lidi, co mi ublížili jenom proto, protože jsem se nebál a stál za ním? Znovu jsem propukl v pláč. Nenávistně jsem sledoval Taehyunga.

„Mě se také snažili donutit.. ale já.. JÁ JIM ŘEKL ŽE TĚ NADEVŠE MILUJU!!.. Nechal jsem si kvůli tobě ublížit!.." Křičel jsem. Nikdy jsem na něj nechtěl křičet, ale nešlo to zastavit. Cítil jsem, jak se uvnitř mě něco lámalo. Srdce? Srdce už bylo na miliony kousků. Tentokrát se u mě lámala důvěra. Důvěra věřit lidem.

„P-proč si si nechal ublížit?!"

„Protože uděláš cokoliv, aby se člověku co ho miluješ nic nestalo, a proto obětuješ sebe.." Napřímil jsem se a sledoval tak Taehyunga, ještě víc ze shora. Ten stál dole, jako kdyby zrovna vypustil duši.

„Jungkookie.." Řekl téměř normálním hlasem mé jméno. Sotva jsem ho z té výšky slyšel.

„Jděte domů Taehyungu." Zrovna otevřel dveře Hwan. Taehyung se na něj prosebně podíval, ale sám věděl, že s ním tohle nehne. Taehyung se smutně otočil a odcházel, když byl za brankou, tak se ještě otočil a chvíli se na mě díval.

„Sbohem.. TaeTae.."