Forever together - Our never ending story is over (Big Bad Boy 6) [CZ1DFF]

Prolog [Forever together]

Projel mnou neuvěřitelný pocit.
"To nemůže být pravda.." skřikl jsem po doktorech kolem.
Najednou jsem cítil,že na mě jdou mdloby.
Sesunul jsem se k zemi přímo uprostřed nemocniční chodby.
Mou kůži posypaly drobné krupěje potu a já jsem myslel,že se zblázním.
Nevěřím tomu,nemůže to být pravda!
Stále jsem se přesvědčoval,že leží vedle na pokoji a dýchá.
Jenže její rty se už nikdy nepohnou jen proto,aby mě,Ciaře nebo Theovi mohla říct,jak moc nás miluje.
Nechtěl jsem tomu věřit. Ne.
To už nikdy neuslyším její hlas? Nikdy už se nepodívám do jejich očí?
Najednou jsem vzal všechny síly,které mi ještě zbyly,zvedl jsem se ze země a otevřel dveře pokoje,ve kterém stále ještě ležela.
Do uší mi bil pronikavý zvuk. Všechno to jednotónní pípání vycházelo od přístroje,který měla připojený na kůži.
"Sophie.. Beruško.." promluvil jsem chraplavým hlasem a znovu jsem se rozbrečel.
Její ruce byly chladné a pomalu ztrácely všechnu tu svěží barvu kůže.
Víčka se jí propadaly do útrob otvorů očí a já si pomyslel,že tohle je konec.
Pomalu jsem si naposledy položil hlavu na její klín.
Ještě stále může být živá,pomyslel jsem si.
Položil jsem tedy hlavu o něco víš k jejím ňadrům a poslouchal jsem,jestli jí buší srdce.
Ticho.
Ani vrznutí dveří mě neodradilo od dalšího poslouchání tepu jejího srdce.
I když jsem nic neslyšel,mé rty se hýbaly a já se modlil,aby jí znovu jako zázrakem někdo oživil a ona tu se mnou mohla dál být.
Marně.
"Nialle,pojď.." sjela mi cizí ruka po zádech.
"Zůstanu tu" rozhodně jsem odpověděl a obejmul Sophie.
Kéž by tušila,že jí tu objímám a čekám na ní!
Najednou se v pokoji objevilo pár doktorů,kteří mě začali přemlouvat,ať odejdu.
Nechtěl jsem.
"Nikam nejdu!" znovu jsem výhružně odpověděl.
Jenže oni mě vzali za ruce a z toho pokoje vytáhli..

×
Ten den si budu pamatovat navždy. Nedokázal jsem jí ochránit. 
Prostě jsem selhal. Jako manžel,přítel i jako otec.
Jak budu dětem vysvětlovat,že jejich maminka navždy odešla? A jak se s tím poperou?
Vždyť jsou oba tak malí..
(...) Sedím v pokoji,ve kterém leží Zayn.
Spí,je v umělém spánku. Doktoři mu museli provést operaci,měl četné vnitřní zranění a hrozilo,že by mohl začít vnitřně krvácet.
Na tváři mám zaschlé slzy a bolí mě hlava od mého histerického pláče.
Sedím v křesle u okna jako nějaká smrtka.
Bez Sophie jsem nic.. Absolutní nic.
Najednou se začne tichým pokojem ozývat hluboké dýchání.
"Zayne.." zvednu se a příjdu blíž k posteli.
"Kde je Sophie?" vydechne a pootevře oči.
Jakmile vysloví její jméno,olíznu si rty,pootevřu pusu a rozbrečím se.
"Doprdele.." šeptne Zayn,zamračí se,zatne ruku a pěstí bouchne do postele.
"Panebože!" začne křičet.
Ani nevím,kde se v něm ta síla bere. Je po operaci,přece.
"Zayne,uklidni se-"
"Kurva!! Ona je mrtvá,chápeš?! Já jí zabil! Já jsem jí zabil!! Umřela v mým autě! Proboha!" začne řvát z plných plic,že do pokoje vtrhne sestra i s doktorem.
"Pane Maliku,uklidněte se,jste po těžké operaci,může se vám zhoršit stav,když tu budete takto vyřvávat" příjde doktor k posteli a snaží se Zayna uklidnit.
"Vy nic nechápete,chlape!" dál Zayn křičí.
"Ona je mrtvá! Umřela v mým autě!! Panebože..! Tohle si neodpustím,zabil jsem jí.. Cožpak to nikdo nechápe?!"
Vidím,že doktor napne pravou Zaynovu ruku a sestra Zaynovi píchne injekci.
"Na uklidnění.." vydechne doktor,když vidí,že pozoruju sestru a jehlu,která se zapíchne Zaynovi do kůže.
Zayn zakloní hlavu a zaslzenýma očima se podívá vzhůru ke stropu.
"Zayne,už to bude dobrý,okay?" povzdychnu,pohladím Zayna po rameni a sesunu se na židli u jeho postele.
"Pane Horane,jak vám je?" zeptá se mě doktor.
"Co myslíte.." špitnu.
"Vedle na pokoji leží moje mrtvá žena.. Doma u mého otce čekají naše děti s tím,že doma uvidí svou mámu,která je políbí a uloží je ke spánku.. Jak by bylo vám?"
Moje oči se opět zalijí slzami.
"Pane Horane,příjměte mou nejhlubší soustrast. Byl jsem u toho,když vaší ženu přivezli,všichni jsme si mysleli,že jí dokážeme zachránit,vůbec to nevypadalo,že by měla mít horší zranění,než ty povrchová.. Bohužel jsme na sále nedokázali nic dělat,v polovině operace jsme jí ztratili. Myslím,že byste to měl vědět" podívá se na mě doktor s vyděšením v očích.
"Děkuju" hlesnu a otočím se k Zaynovi,který má zavřené oči a lehce oddechuje.
"Bude zase spát?" zeptám se.
"Ne,je jen trošku omráčený,pochvilce to přejde.." odpoví mi doktor a i se sestrou z pokoje odejdou.
×

"Ahoj tati!" přiběhne ke mě Theo,když se zjevím u táty doma.
"Ahoj maličký.." dřepnu si k němu a silně ho obejmu.
Znovu se mi do očí hrnou slzy,nedokážu je zastavit,ale na druhou stranu nechci před Theem brečet.
"Kde máš maminku?" zeptá se,když se odemně odtáhne a podívá se za mě do prázdných dveří,ze kterých se do domu šíří tak maximálně studený vítr.
Podívám se na tátu,který stojí ve dveřích kuchyně.
Přikývne.
"Theo.." polknu a zavřu oči.
Nahmatám obě jeho ručičky a pevně je stisknu.
"Maminka už nikdy nepřijede"
"Jakto?" zeptá se.
Otevřu oči a zjistím,že se na mě Theodor mračí.
"Měla autonehodu,se strýčkem Zaynem.. A teď je v nebíčku" hlesnu a při slově nebíčko se rozbrečím.
Theo se na mě nechápavě dívá,pak změní svůj úsměv v obrácený rohlík a začne fňukat.
"Maminka je mrtvá?" zeptá se a rozbrečí se.
"Pojď sem" přitisknu si ho k sobě a začnu ho hladit po polodlouhých blonďatých vlasech.
"Ne..ne..ne" začne vykřikovat.
"Theo,broučku" dřepne si k nám i táta.
"Maminka měla velká zranění,víš? Páni doktoři dělali všechno,co mohli,ale maminku to moc bolelo,proto si jí andílci tam nahoře vzali k sobě,aby jí už bylo dobře,víš?"
"A vezmou si mě taky andílci tam nahoru,abych byl s maminkou?" zeptá se Theo.
"Ne" odvětím.
"Ty musíš zůstat tady,aby se na tebe mohla maminka dívat,víš?"
×



Fajn :O Vážně bylo nejtěžší napsat prolog :O :( Je to šílený,nechat umřít mou kamarádku Sophie a najednou psát za Nialla :OO
Ale myslím,že to bude nová zkušenost a Sophiinou smrtí se otevře nový děj
Aspoň doufám <33
Hope you like it <3
Your Minnie <33 xx