Forever together - Our never ending story is over (Big Bad Boy 6) [CZ1DFF]

9. [The spook]

"S-Sophie?"
Můj hlas je natolik rozklepaný,že sotva řeknu její jméno.
Mrazí mě na rukou,jako by mě za ně někdo držel. Někdo,kdo už tu dávno není. Někdo,jako Sophie.
Ticho.
"Lásko,jsi tu?" promluvím do ticha v ložnici asi po dalších dvou minutách.
Snažím se hodit do naprostého klidu. V těhle věcech jsem ateista,ale poslední týdny mi dali zabrat.
Pořád ticho.
Svalím se zase zpátky na polštář a vydechnu.
Jsem si jistý,že se mi to nezdálo.
Hlavou se mi rekapitulují poslední měsíce. Vlastně se sám sobě divím,jak můžu bez Sophie žít.
Zavřu oči a snažím se potlačit slzy.
"Ni.." znovu slyším hlas.
Tentokrát ne. Tentokrát jí nenechám odejít.
"Sophie?!" krátce špitnu,otevřu oči a znovu se posadím.
V měsíčním světle,jež prochází oknem do ložnice,se třpytí její tvář.
Úhledně sedí v květovaných šatech na křesle naproti postele,hned vedle jejího svetru,který je přehozený přes opěrku.
"Lásko.." vydechnu a pousměju se.
Strach mě obešel,spíš jsem rád,že jí vidím.
Rychle se vyštrachám z postele a opatrně příjdu ke křeslu.
Je to neuvěřitelné. Je to vážně,jako by tu seděla. Živá.
Obklopuje mě menší mráz,je mi zima.
"Zlato,ani netušíš,jak moc se mi po vás stýská" vydechne.
Nespouští ze mě oči,tak jako já nespouštím oči z ní.
"Zůstaneš tu s námi?" zeptám se a lehce posunu svou ruku k její.
Obě ruce má položené v klíně.
Jakmile se pohnu blíže její ruce,zamává se mnou pocit,jako bych sahal na led.
Sophiin pohled sklouzne k našim rukou a poprvé od doby,co se mi zjevila,se pohne.
Její ruka projde tou mou a mě neskutečně zamrazí. Nedokážu se hýbat a už vůbec nedokážu cokoliv říct.
"Jsou děti hodné?" zeptá se hned na to.
"Chybíš jim.." povzdychnu.
"Nepřemýšlel si o tom,že by sis měl najít někoho na hlídání?" zeptá se.
Její oči jsou.. prázdné. Bez špetky citu. Je to jako bych mluvil s robotem,avšak mluvím se svou manželkou. Se svou Sophie.
"Proč se na to ptáš?" podivím se.
"Přece musíš pracovat.. Vím,Theo je už dost velký,zachvilku půjde do školy. Ale co Ciara? Bude jí chybět ženská ruka. Nebylo by špatné,kdyby si našel nějakou.. chůvu"
Při slově chůva se zvláštně zatváří. Jako kdyby měla něco za lubem.
"Chůvu? Nemyslela si něco jiného?" šeptnu.
Neodpovídá mi. Jen sedí,kouká na mě a.. na tváři má jemný úšklebek.
"Zlato,běž si lehnout,zítra tě čeká perný den"
A taky,že čeká. Táta s Violet pozval mě a děti na oběd. Jsem si na stodvacet procent jistý,že se budou řešit společné Vánoce.
"Uvidím tě ještě někdy,Sophie?" naposledy se zeptám.
"Já jsem tu pořád,Ni. Je to jen na tobě,zlato. Kdykoliv se budeš chtít,uvidíš mě" hlesne.
Já se pomalu zvednu a musím se vážně přemlouvat k tomu,abych se k Sophie nenahl a nedal jí pusu.
Věřte,že kdyby to bylo možné,už bych to dávno udělal.
Pomalu se vydám k posteli.
"Zlato,je to neuvěři.." otočím se,když si spravuju peřinu,když v tom se podívám na křeslo,ve kterém Sophie ještě ani ne před dvěma vteřinama seděla.
Není tam.
                 Po zvláštní noční návštěvě se mi lépe stává, což je velice zvláštní. Mě a děti čeká náročná návštěva Williama a Violet. A.. Možná tam bude i Ian.
(...) "Zlato, stávej" pohladím Thea po hlavě a čekám, až otevře oči.
Theo se chvilku vrtí, mrčí a tak se rozhodnu, že sejdu bez něj.
"Půjdu dolů udělat snídani, dobře? A pak se půjdeme se ségrou někam projít a pak pojedeme na oběd k dědečkovi" pošeptám.
Theo otevře jedno očičko a šeptne: "Dobře"
Pomalu se otočím a vejdu na chodbu. Z přízemí slyším hlas Liama a Harryho, jak se o něčem baví.
"Ahojte" vejdu do obýváku, kde sedí Louis se Zaynem.
"Čusák" odvětí Louis a pevně obejme polštář, který doteď svíral v náručí.
"Co je? Spalo se špatně?" zeptám se a sednuu si na opěradlo křesla.
×
Zayn:
"Spalo se nám špatně, kdo ví proč" vydechnu.
"Já možná vím" hlesne Niall a jemně se usměje.
"Tak to si rádi poslechneme" vejde do obýváku i Liam s Harrym.
"Viděl jsem a mluvil jsem se Sophie" vydechne Niall.
Polknu.
Pohledem zašilhám po reakcích ostatních - Harry je opřený o futra dveří, jež vedou do kuchyně a lehce kýve hlavou. Liam sedí zaraženě vedle mě a Louis.. ten čeká na skvělou příležitost si zase rejpnout.
"Louí, nevyjadřuj se, vím, co chceš říct" otočím se na něj dřív, než stačí cokoliv říct.
"Fakt se vám chci omluvit za to, že jsem vám nic moc nevěřil. Po dnešní noci tomu věřím. Všemu, co jste mi řekli. Sama Sophie mi řekla, že tu celou dobu byla a po tom, co se se mnou spojila, jsem zase v pohodě. Třeba budou věci stejné, jako předtím"
"Nialle, nic nebude jako předtím" hlesne Liam.
"Já.. Já vím, že je to odemně hnusný, ale.. Sophie je mrtvá. Nic se nevrátí do normálu. Jen si to myslíš"
"Lay má pravdu" špitnu.
"Jsem rád, že se s tebou Sophie spojila, ale nebude tu věčně. Třeba to bylo to poslední, co ti chtěla říct, já to znám z toho seriálu.. No, jak se to jmenuje-"
"Posel ztracených duší?" hlesne Harry.
"Jo!" podívám se na něj.
"Posel ztracených duší.. Většinou ti duchové chtějí předat nějakej vzkaz svým blízkým, pak uvidí najednou světlo a jsou fuč"
Niall po mě šlehne zvláštním pohledem, který je u něj nezvyklý.
Mám z něj divnej pocit.
"Jedli jste už? Jdu udělat něco k snídani.." zvedne se a odejde do kuchyně.
"Fakt? Vytahovat na něj nějakej scifi seriál?" drbne do mě Louis.
"No, bravo, Zayi, to se může povést jenom tobě"
"No promiň?!" podivím se.
"Je to jen můj názor. Určitě to tak funguje.. Aspoň teda myslím"
×
Harry:
Během posledních pár minut jsem těžce uvažoval o tom, jak to všechno bude dál. Poslední týdny nás sužuje všechno kolem Sophie. Její smrt, její přítomnost.. Co když to takhle nechce? Co když nechce, abychom se jí pořád zaobírali?
"Omluvte mě" podám Liamovi můj hrnek s kávou a vyběhnu do patra.
"Ahoj strejdo" cestou po schodech potkávám Thea.
"Ahooj.." nachvilku se zastavím.
"Vyspinkal ses dobře?"
"Jo, dělá táta už kakao?" zeptá se.
"Myslím, že už na tebe čeká v kuchyni" usměju se, pohladím ho po vlasech a pokračuju v cestě do patra.
Dveře pokojíčku, ve kterém obvykle spí Ciara jsou pootevřeny.
Pomalu vejdu dovnitř.
V postýlce leží malá Ciara a spí.
Sophie byla za Theem, za Niallem a tak mi nějak nedochází, proč by nešla i za Ciarou.
Pomalu se projdu sem a tam po pokoji a nakonec usednu na židli vedle postýlky.
Uložím svou hlavu do svých dlaní a povzdychnu.
Musíme jít dál. Vím to. Sophie by si to tak přála. Nesmíme se zaobírat minulostí. Musíme jít dál a žít naše životy. I když tu s námi už není.