Forever together - Our never ending story is over (Big Bad Boy 6) [CZ1DFF]

13. [Years and years]

Týdny míjely měsíce a měsíce míjely roky. Spoustu času jsem strávil s dětmi, s Larissou a s klukama, v práci jsem se soustředil na rozvoj naší firmy, která se za pouhých šest let vyšplhala na místo londýnské prestižní realitní kanceláře. Theo úspěšně zdolal třetí třídu a Ciara šla v jeho šlépějích. A bez pomoci Larissy bych byl ztracený, na to klidně vezmu jed. Je to jako včera, když jsme se potkali v supermarketu a ona mi vracela mou peněženku, kterou jsem nechtěně vytrousil cestou. A teď je to šest let. Šest dlouhých let nejistoty, jestli je to další žena v mém životě, která stojí za to, aby mě provázela zbytkem mého života. Zní to zvláštně, ale nikdy jsem s Larissou nic neměl. Vážně. A ona tu pro nás, pro mě a pro děti, stále je. Nevěřím vlastním očím.
××
"Tak všechno nejlepší ke kulatinám!" vtrhne do mého bytu Harry s flaškou vína a podezdřele velkou dárkovou taškou.
"Harry, je mi jednatřicet," jemně se pousměju.
"Rok sem, rok tam, co to řešíš, místo toho, aby si byl rád, že ti ubírám roky, mě za to sekýruješ," ukřivděně se na mě podívá a hned na to se začne smát.
"Takže, Niallere, ehm.. Víš, že jsem nikdy nebyl na ty narozeninový proslovy, ale jelikož to jsi ty, tak jsem si něco přichystal"
Vrazí mi do ruky víno a tašku a začne se hrabat v kapsách. V předsíni se objeví i Larissa. Opře se o futra dveří do obýváku a zvědavě si prohlíží Harryho.
"Ježíš, já jsem idiot," plácne se na čelo a vytrhne mi z ruk moje dárky k narozeninám, které si složí k nohám.
"Dary až pak, promiň mi, jsem dneska nějaký roztržitý"
"Jde to vidět," hlesne Larissa a mile se na Harryho usměje, když i on si konečně všimne, že nejsme v předsíni sami.
"Tak tedy, už to mám," vítězoslavně prohlásí a krátce mi zamává nějakým kusem papíru před očima.
Nachvilku zvrásčím čelo a snažím se identifikovat předmět v jeho rukách.
"Je to už dlouhá řádka let, co se známe.." začne najednou předčítat z papíru a já křečovitě zavřu oči v návalu smíchu, který se ani za Boha nesmí dostat ze mě.
Harry by mě zabil.
"Nejdřív jsme byli jen obyčejní spolužáci, pak spoluhráči a nakonec to naše malé přátelství s námi i zestárlo. Držíme spolu doteď, za což jsem neskutečně vděčný. Kdybych byl holka, tak bych si tě asi zřejmě vzal.."
Na mé tváři se rozprostře ruměnec a upřímný úsměv od ucha k uchu.
"Ale co chci doopravdy říct," pokračuje.
"Jsi úžasný kluk. Perfektní kamarád a dokonalý společník. A i přes to, jakou velkou ztrátu si protrpěl.. Jsi tu stále s námi. Stále ten samý dobrý Niall jako kdysi. I když nejsou věci jako dřív, nevzdáváš to a bojuješ pro děti. Neskutečně tě za to obdivuju a respektuju. Proto ti dnes přeju všechno nejlepší k tvým jednatřicetinám, všechno co se obvykle přeje tu zmiňovat nebudu, sám moc dobře víš, co je v životě důležité. Zkrátka horu toho štěstí, zdraví, lásky.. Jen chci říct, že se na nás Sophie dívá a je tu s námi. A ochraňuje nás. Všichni tě máme rádi, Nialle"
Stojím uprostřed předsíně jako solný sloup. Všechny končetiny mám ztuhlé do morku kostí.
"Harry,.." vydechnu a v očích se mi objeví slzy.
"Ty si mě normálně dojal, je to možný?"
Larissa opřená ve dveřích reaguje podobně - Ruku má před ústy a v očích se jí lesknou slzy.
"Ještě jednou všechno nejlepší," silně mě obejme Harry.
(...) Moje menší narozeninová oslava je v plném proudu. Když se začalo připozdívat, šel jsem uložit děti a nějak jsem se zapomněl v naší, tedy mé ložnici.
         Sedím na posteli a v rukách držím onen Sophiin svetřík. Nikdy jsem na něj nezapomněl, vždy visel na ramínku v naší šatně a vždy jsem ho odmítal vyhodit nebo ho kamkoliv přemístit.
Hladím jej, občas si k němu přičichnu a vzpomínám. 21. listopadu to bude šest let, co Sophie odešla a mě jí už nikdo nikdy nevrátí.
Dny plynuly tak rychle, že jsem neměl čas na Sophie nijak moc vzpomínat. Samozřejmě, že nikdy nezapomenu, jen jsem byl natolik zaměstnán, že jsem sám sebe nestačil litovat.
×
"Nemyslela jsem si, že bude tak těžké být bez vás," posadím se vedle něj.
Nereaguje. Bere mě jako samozřejmost.
"Ani netušíš, jak moc mi chybíš," hlesne a po jeho tváři se rozlije první pramínek slaných slz.
"Máš dneska narozeniny, měl by si plakat štěstím," zvednu hraně koutky, i když vím, že jsem na tom stejně jako Niall.
Cítím se prázdně, ale pořád umím plakat.
"Larissu si mi poslala ty?" najednou se zeptá.
Čekala jsem tu otázku, ale myslela jsem, že se zeptá dřív.
"To ne já, to osud," špitnu a zhluboka se nadechnu.
"Já tomu jen trošku pomohla. Je skvělá, že?"
"Ne jako ty," odvětí.
"Nialle, je to druhá máma tvých dětí, uvědomuješ si to?" zeptám se.
"Děti jí milují tak jako mě a já vím, že ty jí máš taky rád"
"Ale ne jako tebe!"
Konečně se na mě otočí a já hledím přímo do jeho modrých očí, které jsou momentálně zalité slzami.
"Chci, aby si udělal další krok ve svém životě," naprázdno polknu.
"Co?" podiví se.
"Jak to myslíš?"
"Nialle, my dva se vidíme naposledy," začnu.
"Cítím, že už tu nemám co dělat. Naše děti jsou šťastné a ty taky. A musíš to štěstí nějak ucelit, aby ti neuteklo. Děti potřebují mámu, která s nimi bude ne jen jako duch. A ty potřebuješ partnerku, ne jen ducha. Nialle, krátí se mi čas. Cítím to. Nemůžu tu být navěky"
Niall je přímo ohromený mými slovy.
"Sophie, ale víš, že budu navždy milovat jen tebe?" zahlesne chraplavým hlasem.
"Vím, zlato," odvětím.
"A já zase tebe"
Vydechne.
"A.. Vážně si přeješ, abych.. Abych byl s Larissou?"
"Ano, Nialle"

××
Vím, že tohle byla trošku kapitola nic moc, ale je to klíčová kapitola :O Naposledy tu totiž píšu za Sophie <3
Ani nevíte, jak je pro mě těžké psát poslední kapitoly knížky, která se se mnou táhle už 2 roky <3
Minnie xx