Prach ve větru

XXXI. - Labutí perutě

XXXI. – Labutí perutě

Julia při pauze letargicky pozorovala pasoucí se krávy. Bylo jí smutno. Ano, kousek od ní seděla Lorena a něco si zapisovala. Snad nový příběh, snad něco jako deník, Julii na tom vlastně nezáleželo. Jenže ona si zoufale přála nějaké propojení se svým starým životem, po kterém se jí zrovna teď stýskalo. Ve svém starém životě tuhle dívku znala jen od vidění. Nemohla být tím propojením, po kterém její srdce zoufale toužilo.

V rukou svírala mobil. Měla tam uložených spoustu kontaktů a některé navíc znala z hlavy, ale nikdo pro ní nebyl důležitý. Jmen sice bylo mnoho, ale i když jí někteří nazývali svou kamarádkou, byli to lidé, kteří ji znali jen kvůli tomu, že je, respektive byla, bohatá. Ona je nikdy přáteli nenazvala, i když její táta tvrdil, že by jim to občas pomohlo.

Táta. Zamrkala, aby zatlačila zrádné slzy. Tak dlouho s ním nemluvila. Naposledy to bylo toho dne, kdy se rozhodla, že pomůže Pamele. Stiskla pár tlačítek a na nazelenalé obrazovce se zjevila ona čtyři písmena, která pro ni znamenala tak moc. Táta. Zaváhala. Nemohla mu říct, co právě dělá. Byl by schopný za ní někoho vyslat a ona se pro jednou z problémů chtěla dostat sama. Nemohla mu ani říct pravé důvody toho, proč je tady. Řekl by jí, že to bylo hloupé a ona nechtěla, aby získal pocit, že něco, co udělala, nebylo podle jeho představ. Kolem a kolem, nemohla mu říct skoro nic. Přesto s ním však chtěla mluvit. Ještě naposledy zaváhala a pak stiskla tlačítko pro vytáčení hovoru a přiložila si mobil k uchu.

Jednotvárné dlouhé pípání bylo téměř nesnesitelné. Po osmém to však ve sluchátku zašustělo a ozval se hlas, který tak dobře znala a přitom jí po tom, co zažila, přišel hrozně vzdálený.

„Ahoj, zlatíčko. Potřebuješ něco? Za chvilku mám schůzku, tak nemám moc času, ale..."

Julia se ze všech sil snažila potlačit zklamání. Mohla očekávat, že ona je vedlejší. „Nic, tati," odvětila. „Měj se hezky a ať ti ta schůzka vyjde. Zavolám jindy."

Povzdechl si. „Copak potřebuješ?"

„Jenom jsem s tebou chtěla mluvit," odvětila. „Stýská se mi po tobě." Na druhém konci nastalo ticho. Věděla proč. Nikdy mu nevolala jen tak.

„Vždyť můžeš přijet," namítl. „Ty jsi chtěla zůstat ještě chvíli v Altuře." Vyslovil ten název přesně tak, jak to cítil. Věcně, bez emocí, bez hrdosti. To město pro něj nic neznamenalo. Jak by také mohlo?

„No, a kde vlastně jsi?" odvážila se Julia zeptat.

„V Jokce. To je takové větší město ve Valjetě. Učím se tu rybařit."

Julia povytáhla obočí, i když ji nemohla vidět. „Ty budeš... co vůbec budeš dělat?"

„Co asi tak můžu dělat s rybama?" zasmál se. „Budu je prodávat. Já vím, jak ti to musí znít, ale až sem přijedeš, pochopíš, jaká je po nich poptávka."

Julii bodlo u srdce. Věděla, jak to myslí. Valjeta sice měla kus pobřeží, ale zdaleka ne tolik jako okolní přímořské státy. Na rozdíl například od severských vod navíc moře v zimě zamrzalo. Ten hlavní problém však tkvěl v tom, že tamější část Ametystového oceánu byla velice nebezpečná. Mimo častých bouří tady proplouvalo mnoho lidí, které s klidem mohli nazývat piráty. Proto se tam rybářům příliš nedařilo, poptávka po rybách ale byla obrovská.

Jen nechápala, že se její táta vrhl do něčeho tak nebezpečného, a vůbec, že zůstal právě tam. Možná byl ale stejně naivní jako ona. Možná si myslel, že peníze vše vyřeší. Nebo ve skutečnosti na širé moře nikdy nevypluje, až si získá dost autority. Možná se sice učí tomu řemeslu, ale jen aby to naoko vypadalo, že to dělá sám. Ve skutečnosti za něj jistě těžkou práci odedře někdo jiný. A možná má v plánu úplně něco jiného, jen jí to přesněji chce říct, až tam bude.