Prach ve větru

XVIII. - Zlatý pramen

Kapitola XVIII. – Zlatý pramen

Čtveřice sklesle seděla na látkách rozložených na rozpáleném pouštím písku a přemýšlela, co by se dalo dělat. Ztráceli drahocenný čas a riskovali, že je někdo najde. Ať už by to byl kdokoli, nedopadlo by to dobře. Všichni byli jejich nepřáteli, do jednoho.

„Mám žízeň," zakňučel Tiago. Juan zaváhal, ale nakonec mu podal jednu lahev.

„Napij se jenom trochu, moc toho nemáme," upozornil ho. Ani však nečekal, že ho jeho bratranec poslechne. Když začal vodu hltat, láhev mu vytrhl.

„Tady nemůžeme zůstat dlouho," plánovala Pamela. „Přehřejeme se. Chtělo by to najít stín."

„Hodně štěstí," zavrčel Juan. „Než k nejbližšímu dojdeš, dávno pojede vlak."

„Já se k němu taky nechci trmácet přes celou poušť. Z té restaurace se nám povedlo vyklouznout celkem nenápadně, ne?"

Juan se pohrdavě ušklíbl. „Nikdo se nás na nic neptal, ale to neznamená, že si toho nikdo nevšiml. A já do města nejdu. Všechny restaurace budou mít nějaké pravidla, co nemáme šanci pochopit, když už pominu, že by nás tam někdo mohl poznat a asi by se mu to moc nezdálo, že nás viděl jinde a pak jsme přešli... oni tohle prostě nedělají."

„To chceš radši pojít vedrem? Snad ti nemusím připomínat, že ani úpal nebo úžeh by nám zrovna moc nepomohl," odsekla tmavovláska.

„A co navrhuješ?" zeptal se s lehkým podtónem ironie v hlase.

„Vrátíme se tam. Buďto nás možná někdo zastřelí, nebo určitě umřeme tady." Když si všimla šokovaného výrazu Tiaga, pohladila ho po rameni. „Neboj se." Nevěděla, co doplnit, protože nemohla říct, že to není pravda.

„Nesahej na něj," zasyčel Juan. „A já nikam nejdu. Je to přesně naopak. Určitě nás někdy dřív nebo později zastřelí, nebo možná umřeme tady. Zase tak vedro není, bylo i větší."

„Já se ho můžu dotýkat, jak chci. Fajn, dělej si, co chceš. Tiago, Glor, jdeme!" Tiago zmateně přelétával pohledem z jednoho na druhého, Gloria se zvedla a oba je objala, jak měla ve zvyku.

„Amigos," pronesla konejšivým tónem. Než stihla říct něco dalšího, Juan zuřivě potřásl hlavou.

„Pamelo," oslovil druhou dívku ledově klidným hlasem. „Mohli bychom si promluvit?" Dívka se omluvně usmála na ty dva a poodešla, zatímco Gloria Tiagovi něco začala vysvětlovat. Pamela si založila ruce na prsa a čekala, co Juan řekne.

„Nerozkazuj jim," zavrčel. „Nemáš na to právo, minimálně Gloria má taky svůj názor. Akorát je moc hodná na to, aby tě neposlechla, když to podáš takhle."

„Ale ty děláš to samé."

„Jo, jenomže mně by odporovala, kdyby chtěla. Tobě ještě ne, tak dobře se neznáte. A nesnaž se mi tvrdit opak, pak bys totiž věděla tohle."

Pamele se to moc nezdálo, ale raději to přešla jen s povytaženým obočím. „Fajn. A jaký problém máš s tím, že jsem chtěla uklidnit Tiaga?"

„Už jsem ti říkal, až mu dáš pokoj. Jak si na někoho zvykne, neumí se s ním pak rozloučit. Až bude po všem, úplně ho zlomí, když pak odejdeš. A už vůbec se ho nedotýkej. Ještě si pak bude myslet, že je to vzájemné, že ho máš ráda stejně jako on tebe."

„Ale já ho mám ráda," namítla. „A můžu si dělat, co chci."

„Nemůžeš ho mít tak ráda jak on tebe. Je prostě... jiný. Já ti akorát říkám, že mu tím zlomíš srdce."