Prach ve větru

XIV.- Osvobozená mysl

Kapitola XIV. - Osvobozená mysl

Řidič dostavníku nervózně poposedl. Ta bouře ho čím dál tím více znervózňovala, a navíc měl strach, že nedostane za tu cestu zaplaceno. Ne, že by za to mohl, že se jim do ní připletla tahle překážka, ale Julii neznal tak dobře, aby si mohl být svými penězi jistý. Sice to nebylo poprvé, co ji převážel, ale nikdy spolu moc nemluvili. Nevěděl, jestli to bude brát jako jeho selhání. Možná bude ráda, když se pokusí pro nápravu udělat alespoň něco.

„Mám návrh," pronesl a pohlédl na oba cestovatele. Znepokojeně sledovala dění za oknem, ale zdaleka nevypadala tak nervózně jako ten mladý muž vedle ní. Nemohl si pomoct, překvapilo ho, že je jejím kamarádem nebo možná něčím více právě on. Její osobní život mu mohl být ukradený, ale představoval si, že se stýká jen s lidmi jí podobnými. On mu přišel o dost jiný.

„Jaký?" vyrušila ho z myšlenek Julia.

„Kousek odtud je takový motel. Chápu, že je to asi pod vaší úroveň a nebudu popírat, že pár věcí by se vám tam nemuselo líbit, ale připadá mi to jako ta lepší možnost než sedět tady. Alespoň než přejde ta bouřka."

„A to chceš udělat jak?" povytáhla obočí. „Tam ven nejdu. A s koňmi už vůbec ne."

„To ani nebude potřeba. Dá se tam vjet rovnou z dálnice. Dostaneme se do takové podzemní garáže a pak stačí jen vyjít schody."

„Já bych byl pro," vložil se do toho Leo, ale věděl, že i když si řekli, že o všem nebude rozhodovat jen ona, Julia toho řidiče platila. Podívala se na něj. „V čem je problém?"

„V koních. Jaká je šance, že nám je nikdo neukradne? A stejně tam těžko mají boxy."

„Boxy se tomu asi říkat nedá, prohlásil řidič. „Ale jsou tam na tohle připravení. Mají tam seno, vodu a tak. Jasně, že to není žádný luxus, ale podívejte. Za chvilku bude noc, a i kdyby přestala ta bouřka, z kolony se jen tak nehneme."

„A to je další věc. Bude tam plno," odporovala Julia i nadále.

„Jo, ale to neznamená, že nás neubytují. Koneckonců, nepotřebujeme nutně pokoj. Je to tam trochu... jiné než v hotelech, na které jste asi zvyklá. Ale byl to jenom návrh, můžeme..."

Povzdechla si. „Ne. Máš pravdu. Akorát to je i tak nebezpečné, zrovna teď jet." Řidič si však sám potřeboval pořádně odpočinout, nebo alespoň přijít na jiné myšlenky. Nastartoval. Zvuk motoru prořízl hluboké ticho. Řidič prudce trhl volantem a obrátil auto do protisměru. Těžko říct, jestli přejel do správného pruhu, nebo právě porušovali zákon. Nápory větru začaly s mašinou smýkat, i když jeli šnečí rychlostí. Ovšem vzhledem k tomu, že byli téměř jediní blázni, kteří to riskli, byla malá pravděpodobnost, že do někoho nabourají. Julia zjistila, že celou dobu zadržovala dech, až když vjeli do obrovské garáže. Řidič neomylně zamířil ke schodišti.

„Teoreticky tady asi nemají výtah, že?" zeptala se Julia.

„Já myslím, že to je nejmenší, co tu není," zasmál se Leo a podrbal oba koně.

„Jasně. Akorát by mě zajímalo, jak to řeší s hosty, kteří chodit nemůžou."

„Je to motel," zavolal na ně řidič. „Tady se předpokládá, že když řídíte auto, tak i chodíte. Mimochodem, nemusíte mě následovat. Stejně nejprv seženu někoho, kdo se postará o ty koně, nebo mi alespoň dá něco k tomu. Tady se neztratíte, je tu hrozně moc zaměstnanců, kterých se můžete zeptat. Kdyby se něco stalo, přece máte moje číslo." Oba mladí cestovatelé přikývli. Když vyšli schody, skutečně je opustil a někam se vytratil. Rozhlédli se kolem sebe.