Prach ve větru

XV. - Nevinná bělost

Kapitola XV. - Nevinná bělost

Čtveřice stála kousek od téměř liduprázdné Gaty a očima pátrala po mladíkovi, který alespoň trochu působil jako Flořin kamarád.

„Jak přesně má vlastně vypadat?" zeptal se Juan.

Pamela pokrčila rameny. „Flora říkala, že on najde mě, že mu řekla, jak vypadám já."

Odfrkl si. „A tys jí to sežrala i s navijákem. Myslel jsem, že alespoň tady budeš k něčemu, ale asi to vyřeším po svém."

„Amigo," hlesla Gloria tiše a objala Pamelu kolem ramen. Nevědomky tak zabránila tomu, aby Juanovi něco hodně protivného odsekla. „Vždyť tady můžeme počkat. Možná ten kamarád ještě přijde."

Zhluboka se nadechl, aby nebyl tak protivný i na ni. Ne, že by se mu to povedlo, ale alespoň zjemnil tón. „Čekat tady můžeme až do soudného dne. Do Gaty ale sami nemůžeme, ubil by nás první člověk, kterého bychom viděli. Nerespektují cizince a poznají, že sem nepatříme. Vždycky poznáš, když člověk v nějakém městě nebydlí. Zvlášť když jsi ty míšenka."

„A jak to chceš teda řešit?" otázala se Pamela a nenápadně se vymanila z objetí své bývalé spoluvězenkyně.

Pokrčil rameny. „Jak jsem říkal, po svém. Nic neříkejte, nechte to na mě." Vytáhl kolt a dříve, než mohl kdokoli zareagovat, přiskočil k nejbližšímu muži, který k nim byl otočený zády a položil mu zbraň na spánek. Pamela na to hleděla zcela nechápavě a šokovaně, neschopná jediného pohybu nebo slova. Zděšeně se podívala na ostatní. Gloria vypadala v pořádku, ale nezdálo se, že by s tím souhlasila. Tiago na to zíral prostě fascinovaně, možná mu nedocházely širší okolnosti.

„Fajn," prohlásil Juan. „Odhoď tu zbraň a zvedni ruce." Muž se neochotně zbavil své revolveru a splnil i zbytek jeho příkazu. Nejspíš si myslel, že zbývající tři poutníci také budou útočit. Pokusil se otočit, ale Juan mu to nedovolil. Pamela si však nemohla nevšimnout jeho mladé tváře, i když jí viděla jen na malý moment. Přešla k němu.

„Počkej, Juane, možná je to ten správný. Já jsem Pamela." Pohlédl na ni dost udiveně a vyděšeně. „Znáš Floru Molinu, ne?" Jeho výraz se nezměnil. „Juane, dej tu zbraň pryč, děsíš ho."

„Jo, protože to není on. Tak fajn, ať jsi, kdo jsi, zavedeš nás teď na nádraží, jo? A jestli jenom cekneš, jsi mrtvý. Pořád na tebe mířím. A dej ty ruce dolů, než si toho někdo všimne. Ale měj je svěšené podél těla a o nic se s nimi nepokoušej, dobře tě hlídám." Sklonil kolt k pasu a zamaskoval ho tak, aby téměř nešel vidět, ale stále mohl vystřelit. Mladý muž postoupil o několik kroků dopředu a poté se zastavil.

„Vlastně..."

„Jdi a mlč!" přikázal mu Juan. Zbledl a raději ho poslechl. Koneckonců, nepochyboval o tom, že by ho byl ten cizinec schopný zranit nebo i zabít. Když udělá, co chce, možná z toho vyvázne bez újmy. Ale nerozuměl tomu. Vždyť přece neudělal nic špatně, ne snad? Vůbec sem po té bouři nemusel jít, vůbec nemusel udělat to, o co ho Flora požádala. Sama přece říkala, že jí na tom zase tak moc nezáleží.

Se sklopenou hlavou je opravdu skrz úzké uličky lemované domy z červených cihel dovedl až k nádražní budově. Několik lidí se na ně sice podívalo, ale zdálo se, že je uklidnilo, že je vede někdo, kdo sem očividně patří. Těžko říct, jestli si uvědomili, že oni čtyři jsou cizinci, ať už podle nepatrně rozdílného oblečení nebo si snad vzpomněli, že je tu v tomto poměrně malém městečku nikdy neviděli, ale každopádně, nezakročili proti nim. Muž se pomalu obrátil a odkašlal si.