Prach ve větru

XXIV. - Oko za oko

Kapitola XXIV. – Oko za oko

Potřásl hlavou. Začínalo se to moc komplikovat. Myslel si, že na své straně má alespoň Pamelu, jenže Juan přišel s jedinou a ještě dost pochybnou historkou a ona mu okamžitě uvěřila. Před nimi sice hrál, že na jeho hru také přistoupil, ale když říkal, že má řešení, myslel tím něco docela jiného. Byl si jistý, že tohle je ta jediná správná cesta.

Nicméně ho ubíjelo, že teď už neviděl spojence ani v Casii. Ne, že by Juanovi věřila, právě naopak. Tvářila se nesouhlasně už tam za závěsem. Jenže ona se do toho nechtěla motat, chtěla žít v Gatě tak, jak to dělali doposud. Věděl, že on sám by si před pár dny přál to samé. Jenže nemohl. Chtěl zachránit Pamelu. Věděl, že ona to nevzdá, a hlavně, že se snaží v Juanovi najít něco dobrého, čehož on využíval. Nedovolí, aby na to doplatila.

Nebo by možná dovolil, nebýt té míšenky. Povedlo se mu s ní několikrát mluvit a pochopil, že i když nejspíš nic netuší, nebyla hloupá ani slepá. Neunikly jí jejich rozhovory za závěsem a dokonce se Victora i ptala, jestli neví, kam vlastně jdou. Možná se cítila přesně tak jako on. Ztracená, sama. Netroufal si jí říct pravdu, nevěděl, co by to způsobilo. Něco se v něm ale pohnulo a on ji prostě nemohl nechat napospas smrti.

Ještě před chvílí by to i přes ten pocit viny udělal. Vždyť stáli na nádraží a vlak měl každou chvíli přijet. Bylo tak snadné vydržet ty výčitky ještě pár minut a pak prostě pokračovat ve skrývání se. Ale byl to vůbec život? Nebyl také vrah, když dovolil, aby se to opakovalo, aby další míšenec ztratil to nejcennější jen kvůli jiné barvě kůže? Když zemře, měl ještě co ztratit?

Letmo pohlédl na Casii. Ona byla to poslední, co mu ještě zůstalo. Měl ji rád, ale opravdu chtěl žít s vědomím, že se nikdy nic nezmění a že bude prakticky mít na rukou krev? Chtěl od života více, potřeboval nějaké vytržení ze stereotypu. To už snad byla lepší smrt než další roky v tomhle. Zvedl se z lavičky, na které čekali na příjezd vlaku.

„Kam jdeš?" zeptala se ho Casia.

„Jen se projít, nebo mi zdřevění nohy," odvětil. Byla to částečně pravda. Navíc doufal, že ona půjde s ním.

„Můžu tě doprovodit?" zeptala se přesně podle očekávání. Věnovala úsměv ostatním, aby to nepůsobilo, že je odstrkují. Kdyby se někdo rozhodl jít s nimi, soukromá debata by počkala, ale nikdo se k tomu neměl. Když byli v dostatečné vzdálenosti, Casia se zastavila. Společně pozorovali projíždějící nákladní vlak na druhé koleji. Když jeho rachot ustál, promluvila.

„Říkal jsi, že máš plán. Copak ty mu tu blbost se záchranou bratránka věříš?"

„Ne, jasně, že ne," ušklíbl se. „Ale Pam jo."

Povzdechla si. „Nech to být, prosím tě. Ta holka ti za to nestojí."

„A co chceš dělat dál? Schovávat se?" Upřel na ni své tmavé oči. „Jestli jo, prosím. Vrať se zpátky do toho přístřešku v Gatě a boj se každého dne, ale já už takhle prostě žít nemůžu."

„Ještě nedávno jsi tvrdil úplně něco jiného. A to chceš jako umřít?"

„Když před tím zachráním pár míšenců..."

„Ty ses úplně zbláznil," prohlásila překvapivě starostlivě.

„Nezbláznil," zavrčel. „Akorát jsem o tom hodně přemýšlel. Já chci tyhle holky fakt zachránit. Je tady šance. Pamela tomu idiotovi nevěří úplně a myslím, že i Gloria má nějaké podezření. Třeba se mi nějak povede je přesvědčit, že dělám správnou věc."