Trénink

238 30 0
                                    


**Pohled Touky**

Vzbudila jsem se kolem dvanácté hodiny. Vím je to pozdě ale co už. Ze skladu který byl umístěný pod Anteiku se ozývaly křiky? Nevím jak to popsat. Upravila jsem se a šla se podívat co se tam děje. Dnes byla sobota takže bylo Anteiku zavřené. Sešla jsem kovové schody které mě zavedly do slabě osvětlených chodeb sklepa. Pak jsem to uviděla. Ayaka seděla na obruvníku při cestě a pila z nějaké sportovní láhve. Doslova hltala vodu. Měla na sobě menší rány které se pomalu regenerovali. Celá se zřejmě od vyčerpání klepala. Vše jsem to skryta za sloupem sledovala. Přišel tam můj bratr který té dívce lehce rozcuchal vlasy a pak ji podal ruku. Ona odložila láhev s vodou a usmála se na něj. "Zřejmě pilně trénují."  Neměla jsem v plánu odejít. Zůstala jsem tam a sledovala je. Stáli na proti sobě a pak to začalo. Rozeběhla se proti němu a snažila se ho kopnout. On se vyhnul a ze zadu ji kopnul do zad. Měla příliš pomalé útoky. Takhle to pokračovalo nějakou dobu. Nakonec ji Ayato uštědřil poslední ránu pěstí po které spadla na zem. Nevěděla jsem zda do toho mám vtrhnout. Ještě chvíli jsem zůstala v utajení. 

"Si v pohodě?" 

"Jo." Ta holka se na něj neustále smála.

"No začínáš se lepšit. Nemáš tak pomalý útoky jako si měla před hodinou." 

Na to ji pomohl se zvednout z toho ledového asfaltu. Možná jsem se spletla. Vede si dobře. Ráda jsem je pozorovala. Motivovala mě její snaha v očích. Možná jsem ani nechtěla aby jsem její matku našla. Ona by odešla a já už bych jí nikdy neviděla. Stále jsem sledovala jejich nepřetržitý trénink. Najednou Ayato zarazil její pěst.

"Pro dnešek končíme. Vedla sis dobře." 

"Jen se mi trochu podlamují kolena." 

Ayako se pousmála a při tom se neustále snažila se postavit na svoje zmlácené nohy. Kolena se vždy pod vahou jejího těla podlomila a tak brunetka spadla na zem. 

"Pomůžu ti." 

Na to ji Ayato opatrně vzal do náručí. Ayako měla na tváři ruměnec. Ayato ji v klidu nesl a mě až po té co se blížili k mému úkrytu došlo že je na čase se nenápadně vypařit. Rychle a hlavně co nejtišeji jsem vyběhla schody a šla se postavit za linku. Dělala jsem jako kdybych neviděla nic z toho. "Jestli se do něj zamiluje tak je se mnou ámen." zašeptala jsem si sama pro sebe. Můj bratr tu dívku posadil na židli. "Touko podej mi kávu." Choval se ke mě jako by zapomněl na tu nenávist která mezi námi panuje už roky. "Jistě." Nesnažila jsem se mu to připomenout. Byla jsem ráda za to že po těch letech plné hádek a boje jsem měla klid. 

"Tady máš kávu snad tě posilní. Počkej tu zajdu pro lékárničku. Potřebuješ obvazy na nohy. Promiň mohl jsem se mírnit." 

"To je v pohodě. Je to přece trénink."

"Stejně."

Tohle už se mi ale nelíbilo. Ta holka měla až moc zasněný pohled. On se až příliš usmíval. Dokonce se jí omluvil. Hned jak Ayato odešel vrhla jsem se k Ayako. 

"Tak co?"

"Bylo to fajn. Jen si příště musím vzít vlastní láhev z vodou." zasmála se a při tom upila z kávy. 

Jen jsem přikývla. Bylo to jasné. "Jestli to takhle půjde dál tak se do sebe zamilují a to nepřipustím!"  Nevím co mi na tom všem tak vadilo. Prostě jsem si to nepřála.

I když názory se mohou měnit. Ne?


The girl from Tokyo - [Tokyo Ghoul FF]Kde žijí příběhy. Začni objevovat