The girl from Tokyo - [Tokyo Ghoul FF]

Mám mu věřit?

Začínala jsem přicházet k sobě a po pátém pokusu otevřít oči jsem konečně spatřila pokoj ve kterém jsem byla zavřená. "Moment! Pokoj? Útulný pokoj?! Jak jsem se sem dostala? Vždyť jsem se ujistila že to nebyl sen.."  Posadila jsem se na postel a vše kolem mě si prohlížela. Všude visely obrazy vedle mé postele na malém nočním stolku byla váza s květinami které voněly jako čerstvě rozkvetlá louka. Z okna na mě foukal mírný vítr který byl doprovázen měsíční září. Noc nebyla ani z daleka u konce. Na místo spánku jsem se rozhodla podívat kde to vůbec jsem. Mé nohy byly slabé a než jsem se stihla postavit někdo vstoupil do pokoje. "Výborně už si vzhůru." Byl to barman. "On mě vážně nesežral?!"  Mlčky jsem pozorovala jeho opatrnou chůzi ke mě. 

"Proč si mě nesežral?" zašeptala jsem. Moc jsem toužila po odpovědi. "Proč mě zachránil? Proč mě tam jen tak nenechal ležet?"  Má otázka ho zaskočila. "Proč bych tě mel jíst?" místo odpovědi jsem dostala otázku. Super. Jen jsem pokrčila rameny a dál očima kmitala po místnosti. Nechtěla jsem se mu dívat do očí. 

"Musíš mít hlad. Počkej tu něco ti přinesu." Vážně jsem slyšela správně?! Proč se ke mě tak chová. Je na mě milí a nejeví známky toho že by mě chtěl sežrat nebo jen tak bezcitně zabít. Schoulila jsem se do rohu místnosti. Nohy jsem si přitáhla k tělu a pevně je objala. Znovu jsem slyšela kroky které směřovaly k mému pokoji. Nevidí mě. Jsem schoulená za dřevěným stolem na kterém leží prázdný hrníček. Zřejmě od kávy. Barman se líp podíval po místnosti a bohužel mě našel. Za zády něco schovával. "Meč? Sekera? Nebo snad jen obyčejný nůž?"  Napadalo mě spoustu zbraní kterými by mě šlo zabít. "Možná se budeš cítit líp když budeš znát mé jméno." Nechápavě jsem sledovala kroky kterými se ke mě přibližoval. Kleknul si vedle mě a natáhl ke mě ruku. "Jsem Uta a Ty?" Ráda bych mu odpověděla jenže své jméno se mi v mnoha vzpomínkách ztratilo. "Nevím.." Zašeptala jsem. "Mohl jsem si myslet že mi své jméno neřekneš. Stejně kdyby si cokoliv potřebovala zajdi si dolů do baru." S nejistotou jsem kývla. Náš rozhovor narušoval ruch ulic. "Ulic? No jistě! Vždyť já ani nevím v jakém jsem okrsku!"  Barman - teda Uta - hned jak se mi představil se měl na odchod. "V jakém jsem okrsku?" Zašeptala jsem. Sledovala jsem ho nejistým pohledem. "18.. Jsi v 18 okrsku. Málem bych zapomněl tohle jsme ti přinesl." Položil přede mě balíček ze kterého se linula překrásná vůně. 

Uta odešel a ve mě rostla zvědavost z tajemně vonícího dárku. Pomalu jsem začala trhat papír který mě dělil od odhalení. "Maso! Počkat? Co? On mi vážně dal jídlo? Jídlo které je dle jeho stavu čerstvé?"  Nevěděla jsem zda to mám sníst nebo ne. Může to být otrávené. Instinkt ghoula zvítězil. Mé smysli cítily jídlo. 

Maso bylo jemné a velmi chutné. "Vážně šel někoho ulovit jen aby mi obstaral jídlo?"  Stále jsem nechápala jeho chování. 

Když už jsem ukojila hlad měla jsem nový cíl. Můj vzhled musel být naprosto hrozný a tak jsem se vydala na misi s názvem "hledání koupelny." Má chůze ještě nebyla stabilní ale postačila na to abych sešla schody. V baru byl jen jeden člověk který seděl v temném rohu zády k baru. "Uto?" Moje hlasivky stále nebyly zdravé, ale rozhodně už se nedalo říct že bych šeptala. "Co potřebuješ?" Mladý barman ke mě hned přišel s úsměvem na tváři. Jeho chování mi stálo bylo záhadou. "Kde tu je koupelna?" Jistě že mi bylo trapné se ho na to ptát ale neměla jsem na výběr. "Zavedu tě tam. Máš štěstí. Možná mi tu zůstalo i nějaké oblečení po sestřence která je přibližně stará jako ty." jeho hlas zněl vesele a energeticky. 

Dobře přiznávám. Zachránil mě a teď se o mě stará. "Uto máš mou důvěru!"