I am absolute IZASTAVENOI

2. Úsměv

Bílý kůň tiše zařehtal a pohodil hlavou, načež udělal krok, aby ho pánova natažená ruka mohla pohladit po tlamě. Laskala ho a on potěšeně jedl nabídnuté jablko, které hlasitě mlaskalo.
„Yukimaru," oslovil ho červenovlasý mladík a usmál se, což se v poslední době moc nestávalo. Od smrti jeho matky se smál málo a od té doby, co nastoupil se změnil a ztratil člověka, na kterém mu záleželo, se nesmál skoro už vůbec. A bílý hřebec věděl, že mu může zlepšit náladu, a tak se snažil, co to šlo. Běhal kolem něj jako neposedné hříbě, pohazoval hlavou a řehtal na celé kolo, aby vyloudil jen malé zasmání. Na rozdíl od jiných lidí z pána neměl strach. Byli přátelé už když se Akashi narodil. Oba se narodili ve stejném roce a Yukimaru byl ze začátku jeho jediný přítel, kterému sděloval všechna svá tajemství. Se kterým si povídal o všech svých problémech, protože vlastní otec ho neposlouchal. Protože on mu rozuměl, nikdy se k němu neobrátil zády a byl tu vždy, když Akashi potřeboval.
„Projedeme se," řekl a už se natahoval po uzdě. Yukimaru se zaradoval, protože ačkoliv byl Akashiho hlas teď jiný, přísný a tvrdý, věděl, že ho má rád. 

A proto cválal ostošest, ačkoliv nemohli dál, než kde končila ohrada. Jeho kopyta rozrývala hlínu i s trávou a vesele běhali kolem do kola. Jeho otec byl přísný a Akashi si připadal zavřený jak pták v kleci a toužil po svobodě, které mu aspoň tohle ježdění dávalo. Když věřil pohybujícímu se koni pod sebou a byl alespoň na chvíli šťastný. To byl čas, kdy byly spokojené obě jeho já. Když Akashi utíkal a Yukimaru za ním ve hře klusal. Když ho objímal a cítil teplo koně, a pak když do něj hřebec drkl a začal tak další z mnoha her, kterou by jeho rodič nestrpěl. Když nedokázal přiznat, že je Akashi ve svých šestnácti ještě trochu naivní dítě, které dělá rádo ztřeštěné věci.
A pak, když osaměl, v tichém obývacím pokoji, který byl až přeplněn přepychovými věcmi, se úsměv neobjevil nikdy. Jeho otec byl skoro pořád pryč a když už se vrátil, akorát mladíka vypeskoval a nutil ho studovat. Hrát na klavír či housle, ke kterým se dobrovolně hlásil jen, když byl doma. Ano, občas si vážně sám zahrál, ale většinou to byly smutné a ponuré melodie, které skončily zabouchnutí víka klavíru a či odhozením smyčce a jeho velkým povzdechem. A poté se stejně vždy přesunul na židli v jeho pokoji, vytáhl si koleno k hrudi a sám hrál shogi, ačkoliv to nebylo jeho zábava. Nebavil se, prostě hrál, protože mu to šlo. A jeho otec si myslel, že vše, na co kdy vlastně jen sáhne, mu půjde. A když ne, donutil ho k hodinám a hodinám dřiny, aby tomu tak bylo. Shogi hrál, protože ho k tomu nikdo nenutil. Rád si k němu sedl ve volném čase. Občas seděl v prázdné a tiché třídě na tvrdé židli a hrál ho. Sám. Nikdo se neopovažoval být jeho protivníkem, protože ho to po dvou, třech prohrách přestalo bavit. Jediný, koho to vždy bavilo, byl Midorima, ale i on byl pryč. 
A pak tu byl Kuroko Tetsuya, chlapec, v jehož přítomnosti se smál. Byl opravdu šťastný a připadal si volný. A pak mu zmizel ze života a on nevěděl, co si má počít dál, protože byl něco jako slunce jeho života. A Akashi to věděl, už když ho poznal, že je něčím zvláštní. Že má dar otevřít tu klec. 
Kdyby se o tom vztahu otec dozvěděl, nejspíš by ho zabil. Jeho rodina, tedy syn, co mu zbyl, všechno muselo být perfektní, on musel být perfektní a proto si nedokázal svého syna přestavit jako homosexuála. Pokaždé, když Tetsuyu přivedl k sobě domů, nebyl rád. Chtěl, aby měl dokonalé přátele a to Kuroko podle něj nebyl. Když ho opustil, bylo mu mizerně. Pracoval na sobě ještě víc, vybíjel si své city v basketu a doufal, že ho jednou potká a bude se mu moct omluvit. I když jeho vnitřní já tvrdilo něco jiného. 

Není tě hoden, zahoď ho!
Je pro tebe příliš slabý!
Nepodřizuje se rozkazům!

Nepotřebuješ ho! 

Jsou to jen city!

Pokud na něj přilneš, zeslábneš!
My jsme přece absolutní!