I am absolute IZASTAVENOI

1. Nevyblednutelné vzpomínky

Kuroko Tetsuya se zadíval na nebe, které mělo shodou náhod barvu jako vlasů a očí. Vždy ty vlasy nesnášel. Ráno se šmodrchaly, a přestože byly tak výrazné barvy, stejně si ho nikdo nevšiml, vyjímaje několika lidí. Byl fantom, stín.
S rukama v kapsách školní uniformy stál před bránou školy a hluboce přemýšlel. Kolem něj procházeli spolužáci, kteří si povídali ve skupinkách. A on tam stál uprostřed toho davu, sám a scházela mu společnost. Možná to tak nikdy nevypadalo, vždy byl stejný, ale uvnitř byl osamělý a smutný. Člověk by řekl, že nemá problémy, že se nemá čím trápit, ale opak byl pravdou. Celý jeho život byl na nic. Nikdy nebyl vidět, byl ten ve stínu, vždy. Nikdo ho neznal, a když ho jen okem zahlédl, pouze ho podceňoval, jako by nikdy neměl nic dokázat. Možná to tak nevypadalo, ale být neviditelný bylo opravdu zdrcující.

Ale tady se to změnilo, možná byl i šťastný, když prošli předkoly Winter cupu, nebo se mu to jen zdálo, dokud mu nedošla ta děsivá pravda, ta nevyhnutelná skutečnost.
Byl tomu skoro rok, co se rozešli a ne zrovna v dobrém. Od té doby se mu vyhýbal, skrýval se a stával  ještě více neviditelným. Nenáviděl jeho druhou osobu a začal nenávidět i basket. Nenáviděl sám sebe za to, že nedokázal s nikým z nich nic udělat. Že byl tak slabý. A proto přešel do Seirinu, slabého týmu. Chtěl uplatnit svůj vlastní basket a zesilnět, nenechat se vézt na vlně předchozího týmu.
A proto teď stál a hleděl na to nebe, které bylo použito jako promítací plátno. Viděl všechny jejich společné okamžiky. Cesty domů, střílení na venkovním hřišti, jak se poznali. A věděl, že už to nevrátí. Nechtěl to vrátit. Bál se minulosti a utíkal před ní. Jenže ta se mu teď postavila do cesty. A to přímo Akashim Seijurou.
Bylo to nevyhnutelné. Jednoho dne se prostě museli potkat, tak to bylo vepsáno ve hvězdách, tak určil osud.
Povzdechl si a zjistil, že přichází pozdě, ačkoliv si toho nikdo nevšimne. Chodník ani nádvoří nebylo přeplněné, všude byl svatý klid, klid nazývaný samotou.
Ve třídě bylo také ticho, které přerušovaly Kagamiho vzdechy, když se snažil soustředit na literaturu, která byla jeho kámen úrazu. Kuroko seděl za ním s podepřenou hlavou a v duchu se Kagamimu posmíval. On měl jediné štěstí, že byl průměrný student právě s výjimkou v literatuře. Bavila ho, ale poslední dobou ho ani ta nedokázala rozveselit či zaujmout. Sic nebyl nikdy vyvolán, písemky vždy psal výtečně, ale teď se nudil.
Hodina ho nezaujala, protože se mu celou dobu v hlavě honily myšlenky, myšlenky na Akashi Seijura.
Viděl ho ještě v době, kdy se smál. Vždy měl nádherný, hřejivý a povzbuzující úsměv, i když dokázal být přísný, pokud ho někdo zpochybňoval. I jemu samotnému dokázal dát kolečka navíc, když přišel pozdě - přestože si toho nikdo nevšiml, on ano - tak byl spravedlivý. A starostlivý. Jedině on dokázal poznat, když ho něco trápilo a pomoct mu.
A pak se změnil, stejně jako ostatní se začal rozvíjet jeho talent a Kuroko už nebyl potřeba, už neměl jejich důvěru. Oni dokázali hrát sami, kdežto on ne. Byl závislý na ostatních, a proto odešel.
A teď, když uplynula tak dlouhá doba a zjistil, že pořád nenašel odpověď, kterou hledal, zjišťoval, že rudovlasého kapitána  pořád miluje a zároveň nenávidí. Že ho potřebuje. Chce se cítit tak, jako se nedokáže cítit s nikým jiným, ani Kagami ho nenahradí, přestože si to namlouvá.

„Kuroko! Kuroko!"
Překvapeně zamrkal a vzhlédl. Třída byla liduprázdná až na jednoho červenovlasého člověka, který mu hulákal do obličeje.
Zahleděl se na Kagamiho tázavým pohledem a zamrkal.
„Všichni jsou už pryč, přijdeme pozdě," poznamenal svalovec a protáhl si záda. „Jsi docela mimo, máš štěstí, že jsem na tebe nezapomněl."
Kurokovi teprve teď došlo, že je konec a čeká ho už jen pořádný trénink. Byl rád, že Kagami počkal. Rozhlédl se a s potěšením zaznamenal, že ten obr za něj dokonce vynesl koš, který mu tento týden připadl ve třídě.
„Děkuju," zamumlal vděčně a rozlámaně vstal z tvrdé židle a sesbíral své věci. Kagami už na něj čekal s taškou přehozenou přes rameno přede dveřmi a svým obvyklým šklebem, který naznačoval, že je rád, že škola skončila, ačkoliv více jak polovinu jí věnoval přemýšlení o basketbalu. A tak šli spolu. Procházeli chodbami a Kuroko se usmál.
Těšil se na trénink, na všechno okolo toho, jako vždy. Byl rád, že má přátele, svůj tým, který ho podporuje a chová se spíš jako jeho rodina, než jen přátelé. Ale přesto nemohl dostat ten obraz za hlavy. Akashiho smějící se tvář, blyštivé a hodné oči. Protože on se choval stejně. Dával pozor, jestli si vzal šálu, aby nenechladnul a když ne, sám mu půjčil svoji. Chodíval ho doprovázet, pomáhal mu s učením a to všechno, na co se nedalo zapomenout!
Nevěděl, proč nad tím najednou tak dumal, vždyť ten kus roku, co byl za ním, se bez toho obešel! Bez myšlenek, smutku a noci, které strávil hleděním z okna nebo na míč a rozmýšlel, jestli opravdu někdy dokázal říct, že tento sport nenávidí.
Silně si povzdechl, když si sundával košili a skoro se bouchl hlavou o skříňku.
„Si v pohodě?!" vykoukla na něj čupřina červenočerných vlasů a on kývl.
„Ano," odpověděl a dál bez mrknutí sledoval oči posazené o mnohem výš, než byly jeho. Proč si vůbec vybral Kagamiho? Bylo to tou aurou síly, která z něj vycházela a která mu dávala ten pocity? Ten pocit, jaký mu dával vždy Akashi, ačkoliv ten byl mnohem chytřejší, než tenhle blbec. Ale i tak tu ta aura byla, to bezpečí, které cítil, možná proto k němu tak přilpěl.
„Hej, fakt seš v pohodě?" otočil se k němu ještě jednou, když si zavazoval boty.
„Ano, jsem v pořádku, Kagami. Děkuju," odvětil, a aby dodal svým slovům váhu, lehce se usmál, než spolu s ním jako poslední zamířili ze šatny. Šli běhat.
Kuroko běžel vedle Kagamiho úplně posední a byl nesmírně rád, že byl tak obětavý a flákal se spolu s ním. Od té doby, co si začali navzájem plně důvěřovat se i jejich kamarádství ustálilo a přesunulo úplně na nejvyšší úroveň. I když občas ho tak jako tak překvapil, když si ho nevšiml.
„Něco tě trápí, že jo?" ozval se za hvizdu trenérčiny píšťalky zcela přirozeně, jakoby se vůbec nezadýchal, ani nezapotil. Kdežto Kuroko si připadal nesmírně uřícený, avšak i nadále běžel naplno.
„Trochu," přiznal jednoslovně a dál se soustředil na trasu a svalnatá záda před sebou.
„A co?" ptal se dál neomaleně, jakoby ho ani nezajímalo, že o tem třeba ani nechce mluvit.
„Souvisí to s kapitánem Zázračné generace."
„Kapitánem?" podivil se Kagami a zapřemýšlel nad jménem nebo podobiznou.
„Ano. Akashi Seijuro."
Kagami zakroutil hlavou, ne, obličej se mu nevybavil, ačkoliv jméno mu něco říkalo. Měl vzato, že ho ostatní četli v časopise, ale ho tyhle žvásty nezajímaly, byl raději, když se o soupeřovi doví v zápase, než ve stupidním článku.
„A? Co s ním?" ptal se dál. Jeho tón zněl znuděně, ale Kuroko věděl, že připoutal jeho pozornost. Kdyby zmínil obyčejného hráče, zřejmě by mu jeho slova šla jedním uchem dovnitř a druhým ven, ale Seijurou, jakožto kapitán kapitánů, byl podle něj silný soupeř a výzva.
„J-já, je trochu složitý," řekl udýchaně a byl rád, když jim trenérka dovolila zastavit na parkovišti pro auta. Ihned se sklonil, chytil si kolena a oddechoval, zatímco Kagami i nadále čekal na jeho odpověď. Nezajímalo ho, že je to složitý, prostě to chtěl slyšet.
„Tak co s ním?" popohnal ho drsně, pročísl si rukou mokré vlasy a založil ruce na hruď. Kuroko se zadíval jeho směrem.
„Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že jsem nenáviděl basket?" řekl a Kagami kývl. „Tak stejně jsem začal nenávidět i jeho..."
„Aha," protáhl Kagami a zamračil se stále ve svém postoji, zatímco dumal nad svojí vlastní odpovědí. „A teď se nemůžeš rozhodnout? Protože je to stejný jako s basketem? Nejde nenávidět, když to tvoje srdce cítí jinak," řekl a Kuroko kývl.
„Ano." Vstal a očima proskenoval zbytek týmu smějící se nejspíš nějaké prkotině.
„Proč tak najednou?"
„No," šeptl, „protože teď, když jsme se dostali na Winter cup, je setkání s ním a zároveň se zbytkem týmu nevyhnutelné. Určitě se bude chtít sejít, aby zjistil, jak jsme zesilněli."
Kagami pozvedl obočí a chystal se pronést nějakou ze svých vět s tvrzením, že to oni jsou nejlepší, ale Kuroko ho přerušil. To nebylo všechno.
„Jenže mám strach, že nejsem dost silný."
S tím se otočil a s lehký úsměvem, který byl rozeznatelně smutný, zamířil blíž k trenérce, která jim hodlala vysvětlit další trasu. Neušel mu Kagamiho zkoumající pohled a ty jiskry v očích, které chtěly tvrdit, že určitě zesilněl.
Mohutná ruka mu přistála na rameni. „Jsi přece stín a já tvoje světlo, ne? Takže mi věř, toho tvýho Akashiho porazíme!"
Kuroko se usmál nad jeho optimismem. Sotva před chvílí se dozvěděl, kdo vůbec rudovlasý chlapec byl, natož ho nikdy neviděl hrát. Byl silný, strašně silný, jeho světlo se tyčilo nehorázně vysoko, výš, než Kagamiho nebo Aomineho a Kuroko to dobře věděl. I předtím byl silnější než oni, ale teď, po změně své osobnosti, ještě víc. Nemohli ho porazit, ale přesto kývl, ačkoliv si myslel své.
Akashi byl silný, dokázal bez něj přežít, tak proč to on nedokázal? Proč se mu hlavou nestále honily jeho úsměvy, romantické polibky za sněhu snášejícího se jemně z nebe? Proč jeho srdce bolestně pukalo, kdykoliv si v hlavě opakoval, že ho nenávidí? Ne, on ho nedokázal nenávidět, stejně jako basket, jako svoji rodinu a své přátele. Jenom ho sám nebyl hoden, protože byl moc slabý, aby mu pomohl, když ho potřeboval. Byl moc slabý, aby zabránil vládě nad jeho tělem i myslí tomu druhému Akashimu, který ho věrně miloval. Ale už byla pryč doba, kdy si říkali své "Miluju tě" a "Navždy."
Zamračil se a potřásl hlavou, aby se zaměřil na Kagamiho, který se i dál povzbudivě ukrýval.
„Díky."
Kagami potřásl hlavou, což znamenalo jediné a ruku stáhl jen, aby ho praštil do zad medvědí tlapou a div mu nevyrazil dech. Kuroko byl rád, že má přítele, jako je on. Přítele, který ho dokáže odpoutat od těch negativních myšlenek alespoň na chvíli a donutit ho se od srdce smát.

Ale pak, když přišel domů, kde vysoká hora svalů nebyla, všechno se vracelo. Ta samota a to ticho v domě, když byla jeho matka i otec v práci a jediné, co mu dělalo společnost, byla už jeho spící babička. Proto se v rychlosti umyl a zasedl k učení, kterého rozhodně nebylo málo. Ocucával propisku, jak se soustředil na vypočtení příkladu, ale neustále ho něco rušilo. Jednou to byla moucha, podruhé zase chrápání z ložnice pod ním a potřetí blyštivé hvězdy vykukující na něj z okna. Po chvíli soustředěnost vzala za své. Prudce zavřel oči a opřel se o opěrátko židle s povzdechem rezignování. Zavřel oči a chvíli se nechal unášet tou temnotou, než je rychle otevřel, aby neusnul.
Podepřel si bradu a zahleděl se z okna, jak posmutněl. Rychle se převlékl a zalezl, spolu s tichem a zimou proudící z otevřeného okna, do postele přímo z výhledem. Vítr mu foukal do tváře a klepal se pod nevyhřátou peřinou, ale neměl to srdce zavřít a zatáhnout ten překrásný pohled. Takhle se taky vždycky dívali na hvězdy.
„Víš, já tě pořád miluju. Možná bych byl schopen milovat vás oba," sdělil jemně tajemství nebi. A to se v odpověď zalesklo.

Tak, jak jsme slibovali, tak jsme udělali, i když to teda byla pořádná fuška navázet text přesně v myšlence, kde jsme ho skončili, protože jsme si již nepamatovali, kam měl vyústit. Snad se nám tedy úvodní kapitolka povedla, protože je pořád pozdě a týden nic nebude.
Ohledně fanfikce na Bleach, je aktuální do budoucna, prostě na sto procent bude, protože se najde spousta fanoušků shipu ( bez Ichiga), a to nedobrovolný Gin (či Aizen)/ Hitsugaya, kde si roli zahraje i Ichigo, Matsumoto a Hinamori. Dokonce je i hotový cover, abychom nezapomněli myšlenku a jelikož není co tajit, můžeme ho rovnou představit.
Jinak, snad se Vám kapitola líbila, určitě nás potěší názor v komentářích a příště zabrousíme do citů Akashiho, nebo spíš Akashiů??? Dobře, prostě se těšte, protože my se na Vás také těšíme!

xoxo, co říkáte na básničku nahoře?

S pozdravem,
Milovniceknih, TnaKenov