Skinchanger

Skinchanger/ Chapter 3

Probudila jsem se. Vše mě neuvěřitelně bolelo. Celý člověk jako by mě hodili do drtiče.
,,Adame.." vysoukala jsem ze sebe. Spíš to ale znělo jako by mě někdo škrtil. Měla jsem tak sucho v puse.
,,Ten tu není. Odjel.." ozvalo se. Ten hlas jsem znala, ale vůbec jsem ho nedokázala k nikomu přiřadit. Jako by mi ani nefungoval mozek. A kde je? Znělo mi v hlavě. Jako by mi dotyčný uměl číst myšlenky.
,,Odjel do Luissiany. Ten vlkodlak byl z tamní smečky. Adam jel vyjednávat. Strašně zuřil, když zjistil, že se tě chtěli zbavit..." To je Ethan! A cože?! Zbavit se mě?! Proč? ,,Bohužel než jsme z něj stihli cokoli dalšího dostat, podlehl zraněním, které jsme mu způsobili.."
,,Jak...jak je to dlouho?" Vydechla jsem.
,,Co? Jak je to dlouho, co jsi byla mimo nebo jak je dlouho pryč Adam?" Chvíli na mě hleděl, a když poznal, že už ze sebe nic nedostanu, odpověděl za mě. ,,Ty jsi byla mimo tři dny. Adam odletěl včera, když věděl, že nejsi už v takovém nebezpečí. Tvá rána je fakt dost hluboká, je vůbec zázrak, že jsi to přežila. Adam ti dal i svou krev, ale chvíli to vypadalo, že ani ta ti už nepomůže. A teď odpočívej. Pošlu sem Ellen." Ellen byla jedna ze dvou vlkodlačic ve smečce. Byla to Ethanova družka.
Byla jsem tak unavená, že jsem okamžitě, co Ethan odešel, usnula. Ani jsem neslyšela Ellen přijít.

***
Byla jsem mimo asi další dva dny. Vlk uvnitř mě se snažil, abych se uzdravila co nejdříve, ale cena za to byla taková, že jsem byla příliš slabá na jakékoli pohyby a chůze nepřicházela v úvahu. Rána se hojila, ale přišlo mi to nekonečné. Jako by uběhly roky.
Mezitím se vrátil Adam, ale vůbec za mnou nepřišel. Nikdo mi o něm nic neřekl. Vlastně jen to, že vše zařídil, ale nikdo z toho nebyl evidentně moc nadšený. Sakra, co se stalo?? Honilo se mi vždy hlavou, když mě přišel někdo zkontrolovat, nebo mi donesli něco k jídlu.
Stále jsem většinu dne prospala. Jednou, když jsem se probudila, jsem měla pocit, že ho cítím. Pach byl ale velice slabý a navíc jsem v něm cítila něco nového, pro mě cizího. Co je to sakra?
Theo, který mi ležel u nohou, zakňoural. Nejspíš na mně poznal, že už nespím. Zvedl se a začal mi oblizovat tvář.
,,Theo, nech toho." Vysoukala jsem ze sebe. Otevřela jsem oči a zase je prudce zavřela. To světlo vyloženě bolelo. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukala a přivykla si na světlo. Pohladila jsem Thea a ten spokojeně zavrtěl ocasem. V ten okamžik se mi připomněl žaludek a oznamoval mi, že by to chtělo konečně něco k snědku. Pohlédla jsem na noční stolek, ale na něm nic nebylo. Přece ostatní nebudeš pořád otravovat. Koukej zvednout zadek a hejbni se!
Vydala jsem se pomalu z pokoje. Rychlé pohyby nepřipadaly v úvahu, protože jsem na to neměla sílu. Jako želva jsem se snad po sto letech doplazila do spodního patra. Do kuchyně mi zbývalo už jen pár kroků. Přišlo mi zvláštní, že nikde nikdo nebyl. Jen z kuchyně se ozývalo cinkání nádobí. To byla nejspíš Sue. Beta vlčice smečky. Měla na starost vařit pro své vlky. Copak asi vaří?
Když jsem se podívala za roh a spatřila osobu, jejž stála ke mně zády, jak krájí papriku, postavilo se mi chřípí vzadu na krku. Kdo to kruci...
Byla to žena. Vysoká, štíhlá. Po kuchyni se pohybovala, jako kdyby jí patřila. Její vlasy byly temně rudé. Otočila se a pohlédla na mě. Její pomněnkově modré oči si mě prohlížely. Z jejího výrazu jsem vyčetla falešné nadšení.
,,Ty musíš být Mia."

__________
A je to tady! Zvrat nastává😈