My Dark Side

29. Chapter

Kývnutím hlavy nám jeden ze strážníků naznačil, že máme vyjít a vydat se jejich směrem. S Em stále držejíc se za ruce vycházíme a jdeme směrem k nim. Ruce si držíme navzájem, ale ani jedna z nás to ani moc nevnímá. Bojím se trestu, který přijde. Bitky jsme se neúčastnili, ale já mohu za její vznik. Udělala jsem to úmyslně, protože jsem věděla, co přijde, ale nevěděla jsem, že to zajde až tak daleko. To nemohl vědět nikdo, ani já ne. Nesmím si to dávat za vinu. Vinu nese ten detektiv, protože mě vyprovokoval. Může si za to sám. Dopadl tak, jak měl. Je to jeho vina, já za nic nemohu, je to jeho vina, já za nic nemohu. Opakuju si, abych nebyla vynervovaná. Cítila jsem, jak mě horko polévalo po celém těle, ruka, kterou jsem držela Em, se mi potila víc a víc. Em se mě snažila uklidnit tím, že palcem mi dělala kroužky na hřbetě ruky.

Jak to všechno dopadlo? Včera po té velké bitce všechny černý odvedli do vazeb na samotku. Všichni tomu říkají očistec, protože všichni začnou litovat všeho a je jim odpuštěno, všechny hříchy jsou odpuštěny. Když jste na samotce nebo-li v očistci už delší dobu, nějaký měsíc, tak se z té samoty zblázníte. Co tam naleznete? Postel, toaletu a jídlo, které vám přináší bez nějakého kontaktu s lidmi. Já bych se rozhodně zbláznila, nevydržela bych to.

„Proč tě vyslýchali?“ Nemusím se ani otáčet za hlubokým hlasem, který se ozývá ode dveří. Hned poznám, kdo tam stojí.

„To samé, co minule.“ Odpovím mu. Ještě než udělal první krok, tak jsem se podívala do jeho jasně modrých očí. Ty oči jsem obdivovala, když nebudu počítat jeho úžasnou, vysportovanou postavu. Vešel do mého pokoje a posadil se na postel vedle mě, zády k chladné zdi.

„Co to je?“ Optal se mě a kývnutím poukázal na moje čmáranice na linkovaném papíru. Byla to jen jedna čára přes druhou, až vytvářeli jakýsi chuchvalec. Nebylo to nic, jen černá díra, jak bych to nazvala já.

 „Projevení emocí.“ Odpovím a pokračuji v čmárání čáry jedné přes druhou. Zcela začnu ignorovat Joshe, že sedí vedle mě a dívá se na mě. Začnu si pobrukovat náhodné melodie, které mě v ten moment napadne. Cítím jeho dech na mém krku, dech se přibližuje k mému uchu a letmým dotykem po něm přejede.

 „Jsi s panem detektivem spokojená? Ty mrško.“ Zašeptá mi do ucha a přitom cítím jeho rty, jak přejíždí mém uchu, když pohybuje rty. Po celém těle mi naskáče husí kůže, jakmile ucítím ty jeho plné rty na mém uchu. Otočím hlavou na pravou stranu. Je tak blízko, že nás dělí jen milimetr od dotyku.

 „Jsem naprosto spokojená.“ Uculím se na něj, to ho rozesměje. Má tak hluboký smích, který mi připomíná smích mého otce. Ale představa, že mi ten detektiv dá konečně pokoj, je naprosto dokonalá. Škoda, že většina snů se neplní, pokud pro to nic neuděláte. Já pro to něco udělala, i když to nebylo zrovna spravedlivé, ale jestliže jsem ve věznici, tak to spravedlivé je. Nic horšího se mi stát nemůže, ve vězení jsem. Jediné, co se ještě horšího může stát je elektrické křeslo nebo ještě hůř, trest smrti.

„Proč jsi tady?“ Podívám se mu do tváře, která okamžitě po otázce ztuhne. Skloní hlavu a nad něčem přemýšlí. Je jasné, že jsem ho touto otázkou zaskočila.

„Jen jsem tě přišel zkontrolovat.“ Odpoví mi tiše. S takovou odpovědí se jen tak nespokojím, jen pro zatím. Podle jeho výrazu tváře rozpoznám, že malinko lže.

„Jsem v pořádku.“ Mírně pozvednu koutky úst, což způsobí, že udělá přesně to samé. Čekám, že se zvedne a odejde, ale on nic, stále seděl vedle mě.

„Ty nejdeš ven?“ Otočím se na něj s otázkou.

„Ty nejdeš ven?“ Zopakuje mou otázku a to mě rozesměje.