My Dark Side

17. Chapter

Dozorce ke mně přejde a tvrdě mě zvedne, vůbec ho nezajímá, že jsem stále seděla a chtěla se zvednout sama. V poutech mě odvádí na dvorek nebo hřiště, nevím, jak se tomu tady říká. Jakmile jsem na hřišti, klíčkem mi odemkne pouta a já si mohu jen tak procházet.

Nedokáži zapomenout na mou nedávnou návštěvu. Nejsem si jistá, jestli mu mám věřit, ale něco z toho dávalo smysl. Nejvíc mi v hlavě vrtá otázka, proč ho zabila? Nebo spíše je? Jsem tak zmatená, potřebuji ještě nějakou dobu o tom všem přemýšlet.

-Pohled Layly-

„Řekl jsi jí to?“ Ptám se okamžitě Dana, sotva se usadí na svou sedačku řidiče.

„Jo.“ Podívám se a čekám, co mi k tomu ještě poví, ale on nic.

„A?“

„Nejsem si jistý, že mi věřila, řekl jsem vše, co jsem měl.“ Zapne si pás a nastartuje BMW.

„Nejspíš váhá, jestli mi má uvěřit nebo ne. Zněl jsem přesvědčivě…“ Kdybys zněl přesvědčivě, tak by jsi ji přesvědčil ty pako.

„Určitě uvěří, jen  potřebuje čas, každý člověk potřebuje čas.“ Dám mu mlaskavý polibek na tvář.

„Nikdy jsem dvojčata neviděl, ale tohle bylo něco. Taky je malá…“

„Já vím, několikrát jsem ji viděla.“ Skočím mu do řeči.

„Víš, když jsem jí řekl, že jde o tebe, tak si myslela, že ukradli tvoje tělo nebo vykradli tvůj hrob.“ Oba se tomu začneme smát. Jak tohle může někoho napadnout? On si tam někdo za ní jde, aby jí řekl, že ukradli moje tělo nebo vykradli můj hrob? Ale omlouvá ji to, že si myslela, že jsem mrtvá. 

„Pojedeš ji navštívit, ještě někdy? Třeba ji přesvědčíš tím, že se spolu vyfotíme.“ Položím ruku na tu jeho, kterou má na řadící páce a pohladím ho palcem.

„Navštívit ji můžu, ale mobil mi sebrali a pochybuji, že si tam budu moct vzít foťák nebo kameru. Berou veškerou elektroniku, než tam vejdeš a ještě tě prohlíží.“ To je celkem tvrdý. Čeho se bojí? Že jim ten mobil někdo dá? A co by s ním asi dělali?

-Pohled Nancy-

Mir a Alexovi jsem řekla, že mě navštívil bratranec Daniel. Ptala jsem se Mir, jestli tu neměla před námi nějaký kámoše, protože mi bylo divný, že se tu baví jen s námi. Nakonec z ní vylezlo, že před třemi týdny propustili její kámošku, která tu byla za krádeže a zmlácení nějaké ženy, kterou chtěla okrást.

Za tu krátkou dobu, co tu jsem, jsem si všimla, že tu je skupinka lidí, kteří rádi poroučejí, pak je tu malá skupinka lidí, která je neutrální. Dokáží se bránit, ale nikomu nic neporoučejí, pak je tu ještě jedna skupinka, do které bych nikdy nechtěla, a tam patří lidi, co jsou šikanováni a znásilňováni. Tohle prostředí je na mě až moc drsné.

„Jsi nějak mimo.“ Promluví na mě Mir a Alex mě propleskne.

„Jen jsem se zamyslela.“ Odpovím popravdě.

„Nad čím?“ Nad tím, jestli je moje sestra stále naživu nebo ne.

„Jenom na svoji rodinu. Nikdy jsem nebyla od ní tak daleko.“ Zalžu, ale jen částečně, protože je to jen z části pravda. Možná to vyznělo, že jsem nějaký mazánek, ale to nejsem. Možná trovhu jsem mazánek, ale za to mohou vždy jen rodiče.

„To jsi nikdy nebyla tak dlouho bez rodiny?“ Ptá se mě protentokrát Alex. Ani se nedivím, že to oba překvapuje.

„Ne.“

„Ty máš bohatý rodiče?“ Co je to za otázku?

„Proč?“ Tážu se Mir.

„Protože ty bohatý jsou rozmazlení a nedají bez své rodiny ani ránu.“ Takže mají jasno v tom, jaký by měl být člověk, když má peníze.

„Tak mám bohatý rodiče.“ Pokouším se to obrátit ve vtip. Oba to sežerou a zasmějí se tomu se mnou, i když já se směji trochu falešně, snad to nepoznali.

„Dovnitř!“ Zařval nějaký dozorčí na nás všechny. Byl to pokyn, který musí každý splnit. Jestli je neposloucháš, tak máš problém. A velký.

Uvnitř jsme se každý rozešel svým směrem. Rozhodla jsem se jít do svého pokoje a odskočit si. Záchod byl úplně jiný, než na jaký jsem byla zvyklá. Byl celý kovový přidělaný ke stěně. Ze strachu nějaké infekce jsem na něj nikdy nedosedla. Za toaletou byla velká kovová bedna, která se skládala z umyvadla, které bylo na vrchu a nějaké díry ze předu po levé ruce od záchodu. Bylo to příšerný.

Jakmile jsem spláchla červeným čudlíkem na vrchu, zaslechla jsem nějaké kroky, které se blíží k mému a Mirrandinu pokoji. Nic jsem si z toho nedělala, protože jsem si byla naprosto jistá, že jde Mirranda.

Dveře pokoje se otevřeli a v nich stála ta blonďatá kráva s tou její blbou partou holek. Než se na mě vrhnou,  naposledy se na mě usměje. Nedokáži okamžitě zareagovat z mého překvapení, než se tu ukázali. Dvě holky mě chytnou, každá za nohy nebo ruce, ale Mia si na mě sedne obkročmo na mé břicho. Snažím se kroutit, trochu se bránit, kopat, ale nic mi nepomáhá.

„Nesnaž , stejně ti to nepomůže.“ Slyším ten její odporný hlas u mého ucha.

Otevřela mi ústa a něčím ostrým stiskla můj jazyk, něco hodně ostrého mi projelo jazykem. Chtěla jsem křičet, třeba by mě někdo zaslechl, ale místo toho jsem se rozbrečela. Byla to taková bolest! Slzy tekly proudem.

„Musíš poslouchat, jinak se ti nic nestane.“ Šeptne do mé tváře s tím jejím slizkým úsměvem.

Když vstala, tak jsem si myslela, že se nic nestane, že už skončila, ale to byl jen začátek. Chtěla jsem, aby mi už nic neudělala, krev jsem cítila v mých ústech, ta kovová chuť. Tyčila se nade mnou a mávnutím ruky dala holkám, aby mě už konečně pustili. Instinktivně jsem si chytila krvácející jazyka posadila se na zadek. Mia však mě okamžitě na kopla do břicha, už mě nebolel jen jazyk, ale i břicho. Když jsem se předklonila a snažila se tu bolest utlumit, nakopla mě tentokrát do obličeje. Sama jsem si svými zuby rozkousla spodní ret.

Vše jsem vnímala zpomaleně. Získala jsem další kopanec do břicha, to už jsem se válela na boku na zemi. Tekla mi krev ze rtu, jazyka a břicho bolelo jako čert. Plakala jsem stále dokola a prosila ji, aby už přestala, nebo jsem si to říkala jen ve své hlavě? Konečně přestala, už z dálky slyším, ten jejich odporný smích. Oči mi šli kamsi vzhůru a já cítila divný tlak v hlavě, dělalo se mi tak špatně, že jsem myslela, že se tu na místě pozvracím.

„Dělejte, padáme!“ Oznámila Mia těm její kámoškám a mě tu nechala ležet samotnou na zemi. Cítila jsem, jak mi těžknou víčka a tlak v hlavě zesiloval. Po tom všem už byla jen tma, bez žádných hlasů i jiných zvuků okolo mě, které mě doprovázeli.

Nevím proč, ale nějak mě baví více psát za Nancy, i když v tom vězení je to skoro o tom samém. :D 

Co si myslíte o tomhle dílu?Mím cílem bylo, aby se ukázalo, jak to v base doopravdy chodí, no nevím, jestli tohle nebylo moc, ale zaručeně mě to bavilo.

Rozhodla jsem se pro novou část už dnes, nikdo není doma, tak jsem začala psát.