My Dark Side

10. Chapter

Vyšli jsme z budovy a nasedli do tátovi  černé, elegantní Audiny A5 z roku 2013. Prodal svoje dvě auta, aby si mohl tohle dovolit. Pan Murray nasedl do svého vlastního auta a celou cestu jel za námi. Tohle auto se mi líbilo, bylo takové luxusní a pohodlné, až budu dospělá, jedno takové si určitě pořídím nebo podobné. Když otec zabočil do naší ulice, pan Murray, co jel celou dobu za námi se od nás odpojil. Vystoupili jsme a já věděla, co mě doma čeká. Mamka. Bude se zase vyptávat. Táta na mě počkal přede dveřmi a vzal mě kolem pasu. Do domu jsme vešli společně. Jak jsem očekávala, tak se stalo. Do cesty nám skočila mamka a začala se vyptávat.

U večeře jsem jen seděla a hleděla do jídla, kterého jsem se ani nedotkla. Vím, že tímhle to ještě neskončí. Ten Hubeňour mě nesnáší, to je přece jasný. Pořád se mi snaží pomstít, přitom jsem mu nic neudělala! Strašně se bojím, že mě zatknou a zavřou. Budu celý život sedět v base? Je mi 16 let! 

„Nemám náladu.“ Oznámím rodičům a vstanu od stolu. Tiše jdu do svého pokoje. Potřebuju někoho, koho mohu obejmout. Potřebuju objetí, tulení. Na mobilu vytočím číslo Quinn. Nic. Jenny. Nic. Tom: Nic. Povzdechnu. Snad Pete, to může zvednout. Nechce se mi poslouchat ty jeho kecy. Všichni normální lidé jsou nedostupní.

„Halo?“ Promluvím na mě hlubokým, falešným hlasem. Už protáčím oči.

„Mohl by jsi přijít?“ Optám se. Nastane chvilka ticha, jen slyším z druhé strany dlouhé hmmm, to znamená, že přemýšlí.

„Dobře.“ Odpoví a típne mi to. To bylo rychlý.

Na Peta čekám zhruba čtvrt hodiny. Nebydlí daleko, jen o ulici dál. Od něj nedostanu jen objímáka, ale taky pěknou dávku smíchu. Mohla bych od něj vyzvídat, třeba jeho táta něco říkal. Na smích jsem náladu neměla, ale co, budu to muset vydržet a potom mi to ani nebude vadit. Potichu jsem sešla po schodech dolů k vchodovým dveří, kde čekám na Peta. Rychle přeběhl silnici a místo pozdravu mě pevně objal.

„Ahoj.“ Zamumlám.

„Ahoj.“ Pozdraví mě a políbí do vlasů.

„Potichu, rodiče by neměli vědět, že tu jsi.“ Oznámím mu. Vezmu ho za ruku a už ho táhnu po schodech nahoru do mého pokoje. Jakmile se dveře od mého pokoje zabouchnou, Pete se posadí na mou postel a hledí na mě, začíná mě děsit, tím jeho pohledem.

„Jak ti je? Potom, co tě opět zatkli před celou třídou.“ Přece má i tu svou starostlivou stránku.

„V pohodě, i když jsem byla přede všemi ponížená. Viděl jsi toho poldu, jak si toužíval?“ Poslední otázku jsem procedila skrz zuby. Nenáviděla jsme ho a kéž bych mu to mohla někdy oplatit.

„Jo viděl. Poldové jsou kokoti.“ Mrkne na mě. Rukou plácne na volné místo po pravé straně. Přejdu k posteli a posadím se.

„Říkal něco doma táta?“ Optám se. Chtěla bych znát pravdu, ale zároveň se bojím, co řekne. Pete přikývne.

„A co říkal?“ Začnu si hrát s prsty u rukou, jsem z toho strašně moc nervózní.

„No…“ Odmlčí se a přemýšlí, co by řekl.

„Mohli tě zatknout už dnes a odvést tě do vazby, ale jelikož jsi mlčela, tak nemohli.“ Odpověděl na moji otázku, ale já věděla, že to není vše. Bála jsem se toho, co přijde.

„A dál?“ Odvážně se mu podívám do jeho modrých očí. 

„Kdyby nikoho nenašli, neobvinili, tak můžou zavřít tebe, protože mají dva svědky, kteří tvrdí, že tě s ním viděli. I otisky to potvrzují. To, že budeš mlčet a nepřipustíš, že jsi ho zabila, tak ti trest zkrátí, ale nezachrání tě.“ Můžou mě zatknout? Co budu dělat? Co když mě zatknou? Začnu se klepat, tak mě Pete k sobě přitiskne a obejme kolem ramen.