My Dark Side

26. Chapter

Všechna slova jsem si pečlivě přečetla, ani jsem si neuvědomila, že téměř nedýchám. Layla mi napsala dopis! Jak mi ten odchod chce zařídit?  Můj otec nic neudělal za tu dobu, co tu jsem, ale Layla, moje sestra to už napůl zařídila. To je naprosto úžasné. Až ji uvidím, tak ji skočím kolem krku. Chce se o mě starat, zní tak dospěle, na rozdíl ode mě jako od puberťačky. Takový dopis bych snad nikdy nedala dohromady. Jsem tak šťastná. Otočím dopis a tam si všimnu čísel, okamžitě je mi jasné, co ty čísla znamenají, ani vysvětlivky tam být nemusí.

Jsou volné vycházky, to znamená, že mohu jít dovnitř si zavolat. Zvednu se a se zamyšleným výrazem si to razím k budově, ale Alex mě zastaví.

„Jsi zamyšlená.“ Nekecej! Právě přemýšlím.

„Něco se stalo?“ Optá se mě a položí mi jeho velké dlaně na má útlá ramena.

„Jo, ale ne nic strašného.“ Usměji se na něj s mírným pozvednutím koutků.

„Vím, že se dlouho neznáme, ale kdybys něco potřebovala, stačí říct.“ Mrkne na mě okem. Zamračím se a začnu si ho zkoumavým pohledem prohlížet.

„Co je?“ Těká očima kolem sebe.

„Je to od tebe hezký.“ Udělám to, co mě okamžitě napadne a to, že ho obejmu kolem krku.

„Připomínáš mi moji sestru, akorát vypadá úplně jinak.“ Zasměje se mi přímo do ucha.

„Nevěděla jsem, že máš sestru. Nikdy jsi mi o ní neříkal.“ Odtáhnu se a pohlédnu mu přímo do tváře. Jen pokrčí rameny, čímž mi jasně dává najevo, že se o tom nechce bavit. Lehce ho popleskám po tváři a s rukou kolem pasu míříme k naší skupince.

„Až se oba odsud dostaneme, vyrazíme si někam do baru?“ Zakloním hlavu, abych na něj lépe viděla a přikývnu.

„Hrdličky se vrátili.“ Zaculí se na nás Em.

„Jsme ze stejného města.“ Brání se okamžitě Alex. Zvedne ruce v sebeobraně a odhalí na Em bílé zuby. I já musím uznat, že je rozhodně sexy. I vězeňské oblečení mu sekne, dokonce bych řekla, že se k němu hodí.

„To neznamená, že spolu nemůžete chodit.“ Tohoto se účastnit nebudu. Protočím oči a jdu si sednout na zem naproti nim.

„Já s holkama z města nerandím. Víš proč? Protože jsou pak otravný.“ Je jasné, že mluví z vlastní zkušenosti. Představa, jak Alex utíká před nějakou holkou, která se ho snaží donutit, aby s ní šel na rande, mi přijde hrozně vtipná. Prostě se neudržím a začnu se smát, ale potichu to rozhodně nebylo, protože se ke mně většina otočila.

„Jen jsem si představovala Alexe, jak utíká před nějakou holkou.“ Vysvětlím všem v mém okolí, kteří se na mě dívali, jak na blázna. Emily je jediná, kterou to pobaví a začne se smát a to dost nahlas. Alex se zamračí a urazí.

Venku mě to pomalu začíná nudit, je ještě hodina a něco do konce vycházek. Bez rozloučení si to zamíří do budovy ke strážníkům. Zatímco mě jeden prohledává, ten druhý mávne na jednoho strážníka, aby dohlédl, že jdu do cely a ne nikam jinam.

Jdu dlouhou chodbou, kde jsou jen holé stěny bez oken, prostě nic tam není. Až po několika metrech je na zdi připíchnutý papírek o velikosti A4, kde je na něm načrtnutý plán budovy s popisky. Možná se to sem hodí pro někoho, kdo by se ztratil. Kdybych byla blbá, tak bych to použila na útěk, ale odtud se někdo velice těžko dostane. Tohle je vězení s největší ostrahou ve státech. Vězení pro starší 18 let mají jistě lepší ostrahu, ale o moc se neliší. Ty knížky dělají divy. Bylo pro mě velké překvapení, že tu mají i knihovnu.

Vešla jsem do svého pokojíčku a sedla si na svou postel zády ke zdi. Byla chladná, tak jako všechny zdi tady. Zničehonic jsem se zvedla a přivřela své “trezorové dveře“ , které se na tlačítko zamykají a odemykají. Kecla jsem sebou zpátky na postel a hleděla na prázdnou obrazovku mini televize. Přemýšlela jsem, co budu dělat, ven se mi nechtělo. Dveře se otevřou a já cuknu. Instinktivně se zvedám na nohy a skočím ke kraji postele, kde mám schovaný nůž. Naučila jsem se, že tady musím být neustále ve střehu.

„V klidu. Nejdu tě zabít.“ Zvedne ruce v sebeobraně. Oddychnu si, když si uvědomím, že je to Josh. Převře dveře a jde se posadit na postel, já se k němu přidám.

„Proč nejsi venku?“ Zeptá se mě a pohlédne do mých modrých očí. Má stejnou barvu jako já, jen on ji má zářivější,

„Nechce se mi.“ Opřu hlavu o stěnu a se zavřenýma očima se zakloním. Ucítím matraci, jak se u mě prohla. Jeho dech se začne přibližovat, až je jen pár centimetrů od mého obličeje, už jen centimetr. Téměř se mě dotýká.

„Co děláš?“ Otevřu oči a podívám se do těch jeho. Je tak blízko. Slyším i cítím jeho dech. Ovšem na mou otázku neodpoví a jen dál se na mě dívá. Jak dlouho to ještě vydrží? Nebo spíše já? Jak dlouho vydržím dívat se mlčky do očí?

„Bojíš se?“ Zašeptá do mých přivřených rtů. Nezmůžu se na slovo. Podívá se na mé rty, poté do mých očí. Usměje se a konečně se oddálí. Narušoval můj osobní prostor a to se mi moc nelíbilo. Jeho otázka je nezodpovězená. Netuším jestli odejde, až mu odpovím nebo tu zůstane takovou dobu, dokud bude moci.

„Stále o tobě nic nevím.“ Prolomí opět ticho.

„Ani nic vědět nemusíš.“ Řeknu mu. Leknu se, protože se ke mně a tak rychle přesune, že to musejí být až nadlidské schopnosti.

„Chtěl bych.“ Začínám být z něj nervózní. Nebudu ani říkat, že vypadá nebezpečně s tou jeho neoholenou tváří. Netuším, co se to se mnou začíná dít, ale kriminálníci mi připadají strašně sexy. Možná to bude tou jejich vymakanou postavou.

„Chodí za tebou?“ Ta jeho otázka mě zarazí. Nemám ponětí, o kom mluví, musím se víc zamyslet. Pak mi to dojde, o kom mluví.

„Ne nechodí, ani ve snech. Jen první den.“ Možná lžu, teda určitě lžu, ale včera za mnou vůbec nepřišel, snad nepřijde ani dnes večer.

„Dobře. Stejně, když budeš křičet, nikdo sem nepřijde.“ Jak tohle všechno může vědět? Kde na to přišel?

„Jedna holka křičela, nikdo nepřišel. Ráno byla mrtvá.“ Tohle místo je hrozné, je prokleté. To sem nejezdí nějaká kontrola? 

„Proč tu sedíš se mnou a nejsi s nimi venku?“ Dost by mě to zajímalo, proč tu je, a co tu pohledává.

„Jsi zajímavá. Unikátní exponát.“ Exponát? Co je na mě zajímavého? Netuším. On si myslí, že jsem unikátní exponát, co je to za blbce?

Ukazováčkem mi podepře bradu a otočí mi ji k němu. Proč mi tohle dělá? Proč musí být tak blízko? Hlasy na chodbách začínají zesilovat. Už se musíme vracet do svých cel. Ode dveří se mu podívám zpět do očí. Ještě sekundu takhle vydržíme, než přitiskne má ústa na ty jeho. Jsou tak jemná. Jazykem mi přejede po rtech, abych je pootevřela a on mi mohl do úst vsunout jazyk. Tahle chvíle se tak protahuje, přitom trvá jen pár sekund. Odtáhne se a ráznými kroky odejde z mé místnosti. Nic neřekl, nic neudělal, jen odešel jako by nic.

Netuším, jak dlouho tenhle příběh bude pokračovat, ale asi bych měla začínat přemýšlet o konci že?

Už se to pomalu blíží ke konci, nikdy mě nenapadlo, že budu tak dlouho psát jeden příběh, nikdy jsem u jednoho nevydržela tak dlouho :D

Jo a o tý holce jsem to myslela tak, že se zabila, prostě se bála. :))