Soft heart, Softer skin

Number One

Insomnia is Depression's best friend, mom

Jemně přejíždí nůž po mé šíji, hladová, mrtvá, vzhlížím mu do očí.
"Proč?" vydám ze sebe a slova končí. Protože pro mne city nic nejsou, nic neznamenají. Protože neexistují. Jsem sama. Navždy budu sama. Jak by někdo mohl milovat, když je svět tak zvrácený? Když je on, člověk, tak zvrácený? Poezie.

Pomalu jsem prozřela. Víčka jsem měla přilepená jako kdybych byla stále mrtvá. Ale tak už to není. S pomalostí sto let staré želvy jsem se posadila a jemně si prohrábla své tmavé vlasy. Žaluziemi prosvítalo ranní slunce a pomalu mi vypalovalo oči. V tu chvíli jsem necítila nic. Jen jsem si před tím sluncem chránila zorničky a porcelánově bílé tváře.

Pihy vylézají na povrch jako berušky ale nemohla bych se více nenávidět. Těma modrýma očima si vidím až do duše ale nechuť je jediné na co jsem v tu chvíli myslela. Kruhy pod očima v zrcadle vynikaly jak nikdy více a bily mě až do srdce.

Tuhle noc jsem se zase nevyspala. Koukala jsem z okna až do čtvrté do rána a poté už začalo svítat. Lehla jsem si do postele a pak už jsem se jen rozhlížela po pokoji. Přemýšlela. Utápěla se v myšlenkách. Spala jsem asi jenom deset minut, možná méně. Já to fakt nedávám. Postel byla ta nejtvrdší na které jsem kdy ve všech svých životech spala.

Ta krev co mi koluje v žilách, ta co každý den ve dvě ráno teče proudem z mých ramen, z mých rukou, z mých stehen, stále a všude, je horká. Horká, ale přesto se cítím tak chladně. Ten skalpel je tak krásně lesklý a stále mě láká zase se cítit, zase žít a být. Cítit život téct proudem.

Protože teď, teď už jsem jen mrtvá.