Nespravedlnost (Nicolas Brown x Reader)

4/Náramek

,,Říkám, že je to tvá postel, tak bys v ní měl spát ty,'' namítla si rozhodně a pohlédla mu do očí. Takto jste se v Nicolasově pokoji přeli již 5 minut. Nehodlala jsi totiž připustit, aby spal na zemi, jak zamýšlel. ,,Dluh,'' zaznakoval jen a už se k tobě chtěl otočit zády, ale zadržela si ho a s úsměvem značící vítězství jsi odpověděla: ,,No právě. Když budeš spát na zemi, tvá zranění se nebudou léčit, nebo hůř začnou se zhoršovat, takže abych tě nemusela zase sešívat a zvětšovat tak tento dluh, tak budeš spát ve své posteli a odpočívat.''

Díval se na tebe, jako pes zahnaný do kouta. Jeho přimhouřené oči se vpíjely do tvých, ale byla jsi rozhodnutá tuto diskusi vyhrát.

Povzdychl si a přikývl. ,,Jak chceš. Dokážeš být pěkně paličatá, už ti to někdo řekl?'' Jen ses usmála. ,,Jde mi hlavně o tvé zdraví a navíc mrtví neplatí hotově.'' Oba jste se na sebe usmáli.

,,Tak dobře. Půjdu se osprchovat, máte tu někde nějaký ručník?'' zeptala ses a odpovědí ti bylo pouhé ukázaní na dost špinavou osušku. ,,Dobře, takže jinak. Nějaký čistý ručník?'' ,,To se budeš muset zeptat Alex.'' Protočila si oči. ,,Žiješ tu daleko dýl než Alex a nevíš, kde máte čistý prádlo?'' zeptala ses udiveně, ale zároveň kousavě. 

,,Věděl jsem to do té doby, než přišla Alex, nemůžu za to, že jsi tu v nesprávný čas,'' odpověděl se sebevědomým úsměvem. Upřímně ses rozesmála. ,,Na chlapa, co skoro nemluví, jsi dost výřečný, už ti to někdo řekl?'' Jen se uculil a vyprostil se z tvého sevření. Otočil se k tobě zády a přešel k oknu.

Nechala si ho v pokoji samotného a započala honbu za čistým ručníkem. Naštěstí jsi našla Alex velice snadno a ta ti dala i čisté prádlo. Nebyla sis sice úplně jistá velikostí vzhledem k tomu, že toto oblečení patřilo jí, ale lepší než nic.

Bylo velice osvěžující ze sebe spláchnout špínu a spolu s ní i část problémů, které tě trápily. Měla jsi kde bydlet, hladem neumřeš, máš i nové oblečení, smrt ti tedy v nejbližší chvíli nehrozí, pokud se ovšem ten, kdo tě chce zabít nerozhodne jinak.

Stála jsi ve sprše a nechala jednotlivé kapky, aby tě omývaly. Ale nebylo v jejich moci, aby uklidnily myšlenky, jenž se míhaly v tvé mysli. Proč by tě někdo chtěl mrtvou? Co jsi mu kdy udělala? A ještě lepší otázka: Kdo to vůbec sakra je? Kdo tě připravil o dům a ne jen o ten. Teď jsi neměla nic. Všechny věci, které pro tebe byly důležité jsou nyní spálené na prach a ty bys byla také, kdyby...

Kdyby nebylo Nicolase. Věděla si, že to byla čirá náhoda, ale ani tak ses neubránila úsměvu.

Zavřela si kohoutek a voda přestala téct. Zatímco ses sušila ručníkem, začala si mít již pozitivnější myšlenky. No tak co, začneš nový život. Už jednou jsi to udělala, tak teď to bude jen více drastičtější. Navíc si měla všechny věci pojištěné, takže budeš moct začít znovu.

Oblékla ses a učesala. Pohlédla si na sebe do zrcadla a odhodlaně jsi řekla sama sobě: ,,Nový nový začátek.'' Usmála ses a vyšla z koupelny.

Po večeři sis šla lehnout, protože dobrodružství bylo pro dnešek dost a klidně sis mohla nechat ujít dezert, který upekl Worick, a jenž by podle tebe rozhodně neměl smrdět, jako čtyři dny používané ponožky.

Nicolas ho sice také nejedl, ale rozhodl se zůstat a pozorovat, co to udělá s Alex, a tak sis lehla na podložku, jenž byla na podlaze, v prázdném pokoji a zabalila ses do přikrývky. Tvá poslední myšlenka než jsi usnula byla: Kdo mě sakra tak moc nenávidí?

Nespala jsi ovšem moc dlouho, protože ses znenadání probudila uprostřed noci na daleko měkčí podložce, než sis pamatovala. Bylo ti hned jasné, že jsi v Nicolasově posteli. Zvedla ses na rukách a rozhlédla ses po temném pokoji. 

Okamžitě sis všimla Nicolase, který seděl na parapetu a díval se na hvězdy. V rukách a mezi nohama svíral svou katanu. Vylezla si z postele a aniž by si tě povšiml, tak jsi přešla k němu. Teprve až když jsi byla u něj, tak tě zaregistroval a otočil k tobě svou hlavu.

,,Proč nespíš?'' zeptala ses a opřela se o parapet. Položil si jílec katany na rameno, aby si uvolnil ruce a odpověděl: ,,Nemohu spát.''

,,A proto jsi mě přenesl na postel?''

,,Na té zemi jsi sebou příšerně házela, a když jsem tě nesl do postele, tak jsi mě dokonce praštila,'' řekl s pomocí znakové řeči a usmál se.

Trochu ses zastyděla. ,,Promiň.''

,,V pořádku, ale máš docela sílu,'' řekl a promnul si čelist.

,,Proč nemůžeš spát?'' Snažila ses rychle změnit téma.

Pokrčil rameny. ,,Špatné sny,'' naznačil a zahleděl se znovu na hvězdy. 

Vyskočila jsi na parapet a přehoupla přes něj nohy, takže ti volně visely přes okraj. Nyní ti viděl na rty aniž by se musel otáčet.

,,Máš je často?''

Nicolas chvíli nereagoval, ale pak zaznakoval pouze jedno slovo: ,,Poměrně.''

,,Nechci ti šťourat v soukromí. Jen mě to zajímalo,'' omlouvala ses s úsměvem.

,,V pořádku. Jsi první, která se o to zajímá,'' uklidnil tě.

,,O čem jsou?''

Nadechl se, pak se zarazil a polkl. ,,O válce, mém otci, matce, Worickovi a o.... To je vše.'' Viděla jsi, jak zaváhal, jakoby chtěl ještě něco dodat, ale nechtěla si na něj moc tlačit. 

,,Tak to máme stejný, tedy až na Woricka. Kdyby se mi někdy zdálo o něm, tak půjdu rovnou k psychiatrovi,'' zasmála ses a Nicolas se pousmál, pak před tebe natáhl ruku sevřenou v pěst a rozevřel ji. Na jeho dlani spočíval náramek, který jsi nechala doma. Proto byl taky trochu špinavý a malinko poničený od žáru, ale pouze minimálně.

Vzala sis ho a nevěřícně prohlížela. Nicolas zase stáhl svou ruku zpět a nyní tě pouze pozoroval. ,,Oh, Nicolasi, já nevím, co říct,'' vyhrkla si. ,, Děkuji, děkuji, děkuji,'' řekla jsi a plná štěstí jsi ho objala. Bylo očividné, že jsi ho překvapila, ale nakonec ti objetí oplatil.

Když jste se od sebe oddělili, tak ses zeptala: ,,Jak jsi ho našel?'' 

,,Šel jsem prohledat trosky a uviděl jsem ho tam ležet. Myslel jsem, že ti udělá radost, ale nečekal jsem, že až takovou.''

,,Jsi moc hodný Nicolasi. Děkuji. Ještě jednou a pak ještě tisíckrát.'' Usmáli jste se na sebe.

,,Abys rozuměl, tenhle náramek mi dali rodiče. Je to prakticky to jediné, co mi po nich zbylo. Proto jsem tak ráda,'' vysvětlila jsi se zastřeným pohledem na šperk. ,,Co se jim stalo?''pobídl tě. Smutně jsi pozdvihla koutky úst. ,,Umřeli. Jako všichni. Prostě umřeli. Prý na nějakou nevyléčitelnou nemoc. Proto jsem se rozhodla být doktorka. Vidíš? V mém životě vše souvisí se vším.''

Domluvila jsi a pevně sevřela náramek v pěsti. ,,Půjdu spát. Ale mockrát ti děkuji, že mi tak pomáháš.'' Přikývl na znamení přijetí díku.

Lehla sis do postele a nyní jsi spala klidně, protože jsi věděla, že nad tebou Nicolas bdí, a tví rodiče též.

Ráno ses s Nicolasem vydala doručit pár balíčků, pod záminkou, že ho musíš pozorovat, protože se plně nevyléčil. Pravý důvod ovšem byl, že jsi nechtěla být sama s těmi dvěmi hrdličkami v bytě, kde je vše slyšet.

Byla bys proti tomu Nicolase vůbec někam pouštět, ale stejně by šel, takže to nestojí ani za námahu.

Celá cesta proběhla v tichosti a také tajemnu. Přibližně jsi věděla, kde jste a také komu byly balíčky směřovány, ale radši jsi nechtěla vědět víc.

Zrovna, když jsi seděla na bednách na ulici a čekala na Nicolase, až doručí poslední balík, koutkem oka jsi zahlédla odraz slunce na kovu. pak jsi uslyšela výstřel a bedna vedle tebe vybuchla ve spršce třísek.

Okamžitě jsi skočila za krabici na níž jsi seděla a přikrčila ses. Kolem tebe lítaly další kulky a ty si neměla kam utéct. Pak už jsi ztratila nervy a vykřikla: ,,Proč mě chceš sakra zabít?!!''