Nespravedlnost (Nicolas Brown x Reader)

2/Žhavý oběd

''Děkuji. Přijďte zas!'' řekla si a úsměvem jsi vyprovodila postaršího zákazníka, který si koupil velice nemravný časopis. Doufám, že už ho nikdy neuvidím. Na mysl ti znovu vytanul obraz jeho chlípného úsměvu. Mráz ti přeběhl po zádech a s odporem ses otřásla.

Ale zvuky z vedlejšího pokoje tě rozptýlily. Slyšela jsi šustění přikrývky a pak i kroky. 

Rychle jsi doběhla ke dveřím a otevřela je. Naskytl se ti pohled na Nicolase, jenž byl do půl těla nahý, jak se dívá ven oknem na ulici. Vítr čechral jeho tmavé vlasy a slunce ozářilo jeho levou tvář, když na tebe pohlédl s neutrálním, až znuděným obličejem.

Podívala ses na postel, kde byla pohozena jehla, která přiváděla do jeho těla krev. Nyní již byl váček prázdný, ale usoudila jsi, že to mu ještě nedává žádné právo vstávat!

Přešla jsi k němu, ale než jsi stačila cokoliv říct, předběhl tě: ''Je Worick v pořádku?'' řekl znakovou řečí. Zamračila ses na něj. ''Jo, ale ty nebudeš, pokud se budeš takhle přepínat.'' Pouze mávl rukou. Chytla jsi ho za ni a podívala ses mu rozhodně do očí. ''Tak to teda ne. Zpátky do postele!'' nařídila jsi a táhla ho zpět. Nicolas ti naznačil, aby ses uklidnila a sedl si do oné postele s malým úsměvem. 

''Jak ti vůbec je?'' zeptala ses ho s jednou rukou v bok. 

''Už je to daleko lepší.'' Na chvíli ustal ve znakování a pak dodal: ''Děkuji.'' 

Usmála ses a přiložila mu ruku na čelo. ''Je to dobré. Přijal jsi tu novou krev celkem dobře. Nemáš žádnou teplotu, ani se ti znovu neotvírají rány. Máš štěstí, že se tu potuluje tolik lidí s krví typu B. A ještě větší v tom, že umírají.''

Prostě přikývl. Narovnala ses a s mírně nakloněnou hlavou sis ho prohlédla. ''Co tě trápí?'' zeptala ses přímo.

Podezřívavě se na tebe podíval. ''Nic,''odpověděl po chvilce. 

Pousmála ses. Znala jsi ho přes 2 roky. Teď ti připadalo, že to byla enormně krátká doba. Jakmile jsi zjistila, že je hluchý, ale umí znakovou řeč, tak ses ji začala učit také. Za tu dobu jsi vypozorovala, že když Nicolase něco trápí, tak se mu mírně třesou konečky prstů a dává krátké odpovědi.

''Tak mi potom pověz, proč se tak trápíš?'' zeptala ses. Krátce na tebe pohlédl, ale hned uhnul pohledem. ''Hodně ti toho za tu dobu dlužíme. Dáváš nám věci zdarma, léčíš mě. Rád bych ti to nějak splatil,'' zaznakoval. Pohled upíral na zem vedle tebe.

Mávla jsi nad tím rukou. ''Tohle tě trápí?'' Zasmála ses. ''Nech to plavat. pravdou je, že mě dokážete opravdu pobavit. Je s vámi zábava a upřímně, jste mi nejblíže.''

''I tak. Co takhle oběd? Pro začátek?''

Pozdvihla jsi jedno obočí. ''Hodláte mi platit v obědech?'' Na chvíli ses zamyslela, ale nakonec jsi pokrčila rameny. ''Vlastně proč ne? Opravdu se cítíš na to někam vyrazit?'' ujistila si se.

Přikývl a vstal s letmým úsměvem na tváři. ''No, konec konců, ty musíš vědět nejlépe, jak se cítíš,'' zasmála ses. ''Dojdu ti pro nějaké triko. To tvé jsem musela vyhodit, bylo... již nadále nepoužitelné.'' S tím jsi zanechala Nicolase v místnosti samotného. Co jsi již vidět nemohla, byl letmý, leč upřímný úsměv.

Během oběda jste si toho moc neřekli. Hlavně z důvodu nedostatku rukou, ale cestou zpět do tvého obchodu se vše změnilo.

''Prostě si myslím, že nejsi skoro ničím odlišný ode mě. Jak říkala má babička: Když to vypadá jako kachna, kdáká jako kachna a jí jako kachna, tak to nejspíš i kachna bude.''

Nicolas Pozdvihl obočí a s úsměvem se na tebe obrátil. ''Jsou všechny babičky takové?'' 

Nechápavě ses zamračila. ''Co tím myslíš?''

''Jestli jsou všechny tak divné,'' zaznakoval s širokým úsměvem. 

Přátelsky jsi ho praštila do ramene, ale přesto dost silně, protože si ho začal třít. ''Takhle o mé babičce nemluv. Byla to skvělá žena.'' 

''Opravdu?''

''Nevím. Viděla jsem ji jen jednou a to mi řekla jen tuhle větu,'' řekla jsi popravdě a ušklíbla se.

''Myslím, že jsi jí dost podobná,'' řekl škádlivě znakovou řečí.

''A tím chceš říct co?'' zeptala ses bojovně a založila sis ruce na prsou. 

''Jen to nejlepší,'' uklidňoval tě.

Rozpojila jsi ruce a přikývla. ''Díky.'' Zkoumavě se na tebe podíval. Zachytila jsi jeho pohled. ''Co tak koukáš?'' otázala ses. Narovnal se a nechal tě bez odpovědi. Nadechla ses, aby ses ho znovu zeptala, ale v moment kdy jste zabočili do ulice, kde se nacházel tvůj obchod, tě přehlušila obrovská exploze. 

Instinktivně ses přikrčila, ale nemohla jsi odtrhnout oči od plamenů šlehajících z tvého krámku. ''To nemůže být pravda,'' zašeptala jsi. Narovnala si se a rozeběhla se k budově zničené výbuchem, která nyní sálala žárem. 

V polovině cesty tě Nicolas doběhl a zastavil. Cítila jsi jeho ruku na svém rameni, ale nepohlédla jsi na něho. Na své kůži jsi cítila ohromné teplo. Ale jediné na co si se zmohla, bylo stále dokola opakovat: ''To nemůže být pravda. To nemůže být pravda.''