Kdybych byl král

29

Noel, 17 let

Z klidného a spokojeného spánku ho probudily polibky.

Noela napadlo, že to je Isaac, že se mu včera přece jen nějak podařilo to dát všechno do pořádku, ale že byl třeba příliš opilý na to, aby si to pamatoval. Isaac ho takhle budil často.

Vždycky začal u jeho čela a pokračoval přes tváře, uši, nos, rty a bradu, až skončil u krku, někdy pokračoval k hrudníku. A někdy, kdy si byli oba na sto procent jisti, že je nikdo nevyruší, pokračoval ještě níž.

Ale když otevřel svoje rozespalé oči, nikde kolem sebe neviděl ani jen náznak oranžové barvy.

"Dobré ráno," usmála se Emma a políbila ho na tvář. Potom se na něj podívala.

Dívala se na něj, jako by byl nějaký neuvěřitelně nádherný obraz v galerii, jako by celá jeho existence měla stejnou váhu například jako umění nebo nějaká její oblíbená písnička. Tím vším pro ni byl.

Musel od ní odvrátit pohled, protože kdyby se na ni díval ještě o desetinu sekundy déle, existovala šance, že by se jeho oči opět začaly plnit slzami.

Nezasloužil si to. Nezasloužil si, aby se na něj takhle dívala, nezasloužil si, aby se na něj kdokoliv takhle díval. Nezasloužil si její lásku, ani Isaacovu, nezasloužil si nic a nikoho.

Vlastně ani netušil, co přesně si myslel, když šel tehdy za Emmou. Že to všechno, co cítil k Isaacovi, bylo jen něco jako chvilkové zatmění? Že to všechno zmizí a on bude konečně normální, tak, jak má být?

Chvilkové zatmění ale přece netrvá víc než půl roku a to, co cítil k zrzkovi, se nedalo považovat za nenormální, a rozhodně to nevypadalo, že by ho to chtělo někdy opustit, protože Emma byla snad nejlepší holka pod sluncem, a nic se v něm nezměnilo.

Začala se v něm vytvářet nenávist. Ne k Emmě nebo k Isaacovi nebo ke komukoli jinému, neměl důvod někoho z nich nenávidět. Tu nenávist cítil k sobě.

Možná, že už bylo příliš pozdě na to, aby to dal všechno do pořádku. Protože Emma vypadala, že ho má vážně ráda a Isaac mu dal dost jasně najevo, že s ním už nechce mít nic společného. Noel to tak nepopsatelně moc posral a měl pocit, že takové množství chyb už nikdy nepůjde vrátit zpět.

Ale co když přece jen pozdě nebylo? Isaac se na něj kdysi díval se stejnou láskou v očích, jako Emma, a přece nebylo možné, aby to i přes tu možnou nenávist, kterou k blonďákovi cítil, všechno tak rychle zmizelo.