Královské zajetí

31. Paprsek naděje

Haroldovy milé oči s paprsky vrásek okolo si mě prohlédnou a já jsem hned o něco klidnější.
„Blair mi řekl, že byste se potřebovala dostat pryč se zámku," promluví tiše zatímco se rozhlíží jestli jsme sami. Je zvláštní, že pomoc přišla právě od Devana, stále k němu mám pocit nedůvěry.
„Sloužím tu dobrých dvacet let abych věděl, že ten, kdo jednou slouží na zámku, může odejít jen se svolením krále, jinak je považován za zrádce," řekne Harold rozčíleně.
„Já vím, ale potřebuji se odsud dostat pryč, za dva dny je svatba a zítra večer poprava Lucase," seznámím ho krátce se situací. Stájník přikývne, promne si bradu, pak odloží kartáč a ukáže mi kus papíru, který vytáhl z kapsy plátěných kalhot.
„Musíte zmizet za svítání, kvůli popravě se sem začnou sjíždět lidé, stráže budou v pozoru," zašeptá starý muž a rozloží papír na dřevěné bedně s krmivem. Ve světle plápolajících luceren spatřím ručně kreslený plánek nějakých chodeb.
„Víš, jak si mi vyprávěla, že jsi se zpět do Dorindoru dostala chodbou pod hradbami? Stejné jsou i pod Bílým zámkem, ale jsou tak spletité, že málokdo má odvahu vydat se jimi. Ta nejdelší končí ve starých polorozpadlých stájích, které dřív patřily k jednomu hostinci. Zítra než vyjde slunce, vám tam nechám tři koně," vysvětlí mi.
Vděčně na něj pohlédnu, sám riskují svůj život, aby nám pomohl. Obejmu ho, protože mi tolik chybí kontakt s někým, kdo není proradný. Nasaji vůni sena a koní z jeho oděvu zatímco ho svírám v náručí, tolik mi připomíná mého otce.
„Děkuju," zašeptám. Harold mi otcovsky pohladí po vlasech.
„Nesmíte se tam ztratit, jinak vás uz nikdo nenajde," upozorní mě, když se s ním loučím.
Rychle schovám plánek do za širokou stuhu, kterou mám kolem pasu, vyjdu ze stájí a vydám se ke své komnatě.

***

„Máte jen pár hodin na to, sbalit si to nejnutnější," kladu Lucy na srdce.
„Počkáme na vás v těch starých stájích," přikývne Aidanova sestra rozrušeně.
Společně jsme zrovna promysleli plán, jak se dostane z města, protože kdybychom zmizeli zároveň, bylo by to hned podezřelé. Zrovna sedím u slonovinového stolku a namočím si pero do nádobky s inkoustem. Napsala jsem Lucy propustku, aby mi ve městě pořídila barvy a štětce. Jakmile projde kolem stráží, poběží za Thomasem, svým snoubencem, poberou pár věcí a počkají na smluveném místě. Další vzkaz napíšu Aidanovi, ten doteď zařizoval vaky s jídlem i vodou, abychom mohli jet alespoň tři dny v kuse bez zastávky v hostinci. Společně se sejdeme v Paulině komnatě, kde budeme muset pomoci vstát Leile, která na tom stále není dobře. Mé písmo je roztřesené stejně jako myšlenky, vše totiž musí proběhnout hladce a bez pozornosti, nesmím udělat chybu. Podám dopis Lucy, která jej zanese Aidanovi. Než vyklouzne ze dveří do tmavé chodby, zadívá se mi s naprostou důvěrou do očí, je stejně nervózní jako já.

***
Pokud mám zvládnout pohyb v temných podzemních chodbách musím se tomu přizpůsobit. Otevřu truhlici se střevíci a odhodím na stranu ty zdobené s podpatkem nebo mašlemi. Úplně na dně v rohu leží mé staré boty, ve kterých jsem sem přišla, musím se pousmát nad tím, jak moc se liší od těch ostatních. Popadnu ty nejjednodušší šaty, odtrhnu jim nepotřebné volány kolem okraje sukně a rukávů. Rychle se obléknu, vlasy stáhnu do copu, přehodím přes sebe pelerínu s kapucí. Pak se postavím před dveře. Zhluboka se nadechnu. Najednou myslím na Isobel a na to, že je tu se mnou. V duchu mám před sebou její rozpustilou tvář s trochu křivým, avšak srdečným, úsměvem. Udělám krok vpřed, ale zarazím se, vrhnu se na kolena a zašmátrám pod postelí. Z prachu vytáhnu obraz, který pro mě tolik znamená. Nesmím ho tu nechat, je to bláznivé a úplně proti všemu, co jsem říkala Lucy. Naštěstí je obraz malý, schovám ho podpaži. Teď je ten čas. Přiložím ucho ke dřevěným dveřím. Právě začalo střídání stráží, kdy strážní začnou měnit své pozice po směru hodinových ručiček. To mi řekl Aidan. Nemám ani půl minuty na to, abych vyšla ven a zmizela za nejbližším rohem, proto jakmile se muži stojící před mými dveřmi vzdálí, co nejtišeji otevřu dveře a s bušícím srdcem vyjdu do šeré chodby.

To je šílený! Po tolika měsících naprosté nečinnosti, mi píšete, že byste si ode mě ještě něco rádi přečetli, nebo že se Vám tento příběh líbí. Skoro mě to dojímá. Děkuju, není to pro lehké, vrátit se k příběhu, které psalo moje mladší já, ale snad se mu vyrovnám. Díky za trpělivost, začínáme z lehka kratší kapitolou. Pokusím se co nejdříve napsat další.
Vaše A