Královské zajetí

24. Zoufalá situace

Na předloktí ucítím silný stisk a syknu bolestí. Pohlédnu do princových očí, které jsou tvrdé, jeho pohled ve mně vzbudí strach.
„Měla jsi přijít, jako budoucí královně se ti nesmí nic stát," zařve mi do tváře.
„Nechci být žádná královna," šeptnu zlomeně. Christian se mnou surově zatřese a zvedne mou bradu výš, aby na mě lépe viděl.
„Vzpamatuj se! Můžeš mít to, na co se třesou nejurozenější dívky v zemi, ale vybral jsem si tebe!"
Tmavé  vlasy mu padají do obličeje a vytváří tak pochmurné stíny, které podtrhují vztek, jenž právě má.
„Nikdy si vás nevezmu rozumíte?" vyhrknu rozhodně ačkoliv mým tělem probíhají vlny nervozity.
„Tvá dobrá přítelkyně Leila je Lucasova vyvolená viď? Nyní i jeho pomocnicí během vražd, které páchal," řekne najednou princ promyšleně. Vytrhnu se z jeho sevření, bolavé místo si musím mnout.
„Leila by ničemu takového nikdy nepomáhala!" odpovím přesvědčená o nevinně dcery bylinářky.
„Na to nejsou důkazy má drahá. Každopádně pokud nepřistoupíš k sňatku skončí na šibenici stejně jako její snoubenec." Chlad, se kterým vynese ortel nad těhotnou Leilou způsobí, že k němu mám odpor. Odejde a nechá mě tam samotnou. Sesunu se po dřevěných dveřích na zem, mým tělem otřesou první vzlyky. Nemohu je zastavit, hlavu složím do dlaní a pokusím se, abych je co nejvíce zadusila. Uslyším tichý šelest látky, vzhlédnu, protože mám dojem, že mě někdo pozoruje. Na konci chodby se jen mihne postava královny Valerie, jejíž korunka se ve světle svíček lehce zaleskne.
O chvíli později se mi podaří vstát na roztřesené nohy, popojdu ke komnatě princezny Sophie. Hned po prvním zaťukámí mě pozve dále, sedí u stolku a hraje dámu s dívkou, kterou jsem na zámku nikdy předtím neviděla. Jakmile si všimne mého uplakaného obličeje pošle ji pryč a otevře mě ve své náruči.
„Slyšela jsem tu hroznou zprávu. Máme však větší důvod k oslavám než k smutku, ty a můj bratr? To je úžasné!" zasměje se a lehce mi otře slanou vodu z tváře.
„Kdo to byl?" Kývnu hlavou ke dveřím, ze kterých před chvíli vyšlo to děvče.
„Má nová služebná. Faedra. Je sice taková zaostalá, ale co už," odfrkne si Sophie a pohrdavě mávne rukou do vzduchu. Pohlédnu princezně do krásného obličeje, to, že má modrou krev, z něj přímo čiší. Jak jsem mohla být tak slepá? Členové královské rodiny jsou jen pyšní lidé s potřebou utlačovat druhé. Celý zámek je protkaný nití přetvářky. Christian je stejně tvrdý jako jeho otec.
"Už si viděla svou novou komnatu?" Sophie mě pohladí po rozcuchaných vlasech. Zavrtím hlavou, zvedne tedy zvonek a zavolá služebnou.

Lehnu si do měkké postele s hedvábnou přikrývkou.
„Mohu vám pomoct z šatů?" zeptá se nesměle zelenooká drobná služebná.
„Ne díky." Zvládnu se lehce pousmát, ale chce to hodně námahy. Tiše odejde a já konečně zůstanu sama. Rozhlédnu se okolo sebe. Stolek s jediným džbánem na vodu nahradila mohutná komoda s několika šuplíky a vyřezávanou šperkovnicí. V rohu stojí veliká šatní skříň a u nohou postele je truhla se střevíci. Přistoupím k oknu a pohlédnu do noční zahrady, která je postříbřena svitem hvězd i měsícem v úplňku.
U rozkvetlého šeříku spatřím temnou postavu. Po zádech mi přeběhne mráz, ale když osoba vystoupí ze stínů oddechnu si. Přestože Aidanova tvář vypadá strhaně pořád se mi zdá pohledný. Jeho jemné kudrny vlasů mu lehce spadají do modrých očí, které upře do těch mých. Svou statnou a pevnou postavu opře o strom. Lehkým pohybem hlavy mi naznačí, abych přišla. Má naléhavý výraz.
Vyjdu ze dveří komnaty ale zůstanu udiveně stát, když na rameni ucítím horkou dlaň.
„Prosím slečno, běžte zpátky do svého pokoje," řekne rozhodně strážný. Už předtím jsem ho zahlédla na nádvoří.  Je vidět, že je odhodlaný  uposlechnout jakékoliv královské rozkazy.
„Cože? Chci jít ven, pusťte mne!" odpovím už trochu rozčíleně. Co se to děje? Přestože tělo je unavené myslí mi proběhne pár možných teorií. Jedna je správná.
„Princ Christian si nepřeje, abyste se toulala po nocích v okolí zámku," vysvětlí mi voják.
Pohlédnu na oba muže stojící u mých dveří a vzdám to. Jsou jistě dost rychlí, neutekla bych jim. Poraženě zajdu zpátky, došly mi síly se prát, nemám ani za co se prát.
Když se podívám znovu z okna místo u stromu je prázdné. Sfouknu tedy svíčku a tak jak jsem ulehnu. Slzami začnu smáčet polštář.

Ahoj! Tak co na to říkáte? Další kapča docela brzo hmm? No rozhodne lepší než minule. Budu moc ráda za vaše názory. Nezapomeňte hlasovat!
Díky moc!
P. S. Jak myslíte, že to dopadne s Leilou?
Už v příští kapitole!:)
Nový příběh už teď na mém profilu! Je to trošku něco jiného. Běžte mrknout na Motýlí duše!