Královské zajetí

9. Nový život

UVÁŽU KONEC COPU hedvábnou stuhou a usměji se na Sophii v zrcadle, ta spokojeně kývne. Než stihne cokoliv říct, ozve se zvonění většího zvonu, zní to jako signál.
„Večeře je připravena," oznámí mi princezna zatímco vstává. Sleduji, jak odchází z pokoje, ale ona se zastaví a naznačí mi, že ji mám následovat.
„Představím ti rodinu," řekne vesele.
„Copak vy tu normálně služky představujete králi?"  podivím se.
„Otec tu není a matka se ti bude líbit, uvidíš!"mrkne a rozrazí velké dvoukřídlé dveře, před kterými stojí dva strážci. Se zájmem si prohlížím bohatě vyzdobenou jídelnu, jíž vévodí velký stůl z kvalitního dřeva prostřený nádherně vyšívanými ubrusy. Obrovskými okny sem dopadají paprsky zapadajícího slunce a osvětlují starší ženu sedící na druhém konci místnosti. Nepochybně je to Sophiina matka, je totiž stejně krásná jako ona. Prohlédne si mě bystrým pohledem a tak se pokusím o co nejlepší úklonu.
Princezna se zatím posadí, postavím se za ni tak jako ostatní služebné. Jejich tváře jsou mi povědomé a pak si uvědomím, že některé z dívek přece znám. Jely se mnou v kočáře nebo čekaly v místnosti před přijetím.

„Matko, to je Casandra, moje nová hlavní služebná," představí mě Sophie a otočí se, aby mi věnovala jeden ze svých vlídných úsměvů.
„Velmi mě těší, vypadá to, že jste se již stihly spřátelit," podotkne královna a mávne na vrchního číšníka. Ten pokyn vyvolá lavinu, celá jídelna začne pracovat jako včelí úl, služebné zacházejí do kuchyně, která je ve vedlejší chodbě, a nosí na stůl připravené pokrmy. Nechci postávat a tak se k nim přidám, vezmu tác s nadívanou koroptví a položím ho před Sophii. Potom všichni zmizí, zůstávám jen já opět tiše stojící několik kroků za princezninými zády.
Obě ženy se pustí do jídla, když někdo rozrazí dveře jako my před chvílí. Dovnitř vejde mladík, možná o rok starší než Sophie. Přes široká ramena má přehozenou loveckou košili i kabátec, plné rty má stažené v omluvné grimase, zelenýma očima těká z královny na princeznu.
„ Jdeš pozdě!" zahřmí silným hlasem panovnice.
„Omlouvám se matko, dnes jsme lovili až v západních lesích," omluví svůj pozdní příchod princ.
„Opravdu Christiane? Ulovil jsi něco?" zatleská Sophie nadšeně.
„A odkud myslíš, že je ta nadívaná koroptev?" zasměje se a posadí se naproti ní.
Všimne si mě, naše pohledy se na chvíli střetnou, hned cítím, že mi do tváří stoupá krev a tak rychle uhnu očima.
„Vidím tu samé nové obličeje," pronese Christian.
„Dnes dorazily dívky," odpoví mu královna.
Upoutá tak princovu pozornost, zbystří a znovu si prohlíží každou dívku od hlavy až ke špičkám  střevíců.
„Ač to normálně není zvykem vítáme vás slečno," ukáže mým směrem vidličkou, ale zastaví se u mého jména. Sophie mu pomůže a pokyne mi, abych přišla blíže.
„Tohle je Casandra, má hlavní služebná," řekne znovu nadšeně. Zopakuji úklonu avšak mám dojem, že působím lehce nemotorně, což prince donutí k úšklebku.
„Mám dost," odloží princezna příbor, lehce si otře ústa a vstane. Následuji ji, oddechnu si až se za námi dveře jídelny zavřou a já nechám královnu i samolibého prince za sebou.
„Bratr si je vědom svých předností, ba ne, když je nejlepším lovcem v celém království," zachichotá se a udělá několik otoček až se její suknice roztočí.
„Ale miluji ho víc, než cokoli na svetě. Jen díky němu otec vyjel pomoci Dorindoru, Christian ho přesvědčil," pokračuje. Vzpomínka na Dorindor mě ihned rozesmutní, myšlenkami se vrátím k rozvalinám  města a matce, která mizí v davu jako bychom pro ni nic neznamenaly. Rázem toužím nasednout na toho nejrychlejšího koně a s větrem ve vlasech uhánět zpět, abych našla otce.
Se Sophií vejdeme zpět do její komnaty, zívne, posadí se na postel s rudými nebesy a pohlédne kolem sebe na několik nedokončených maleb.
„Jsem ráda, že jsi tu, moje poslední službená byla stará, nebyla s ní žádná legrace," zasměje se.
„No nevím, moc toho nenamluvím," namítnu a zvednu z podlahy knihu, která spadla z hromádky na stole. Můj pohled upoutá nedokreslená malůvka nějakého muže položená hned vedla knih, vezmu ji a chci se podívat blíž, ale kus papíru mi najednou zmizí z ruky.
„To je jen čmáranice, zapomněla jsem to vyhodit," řekne Sophie, její pohled na chvíli ztvrdne, ale hned na se znovu usměje.
„Mám pro tebe úkol Casandro," prohodí a prsty přejede po jednou z pláten na stojanu.
„Jaký?" Zvědavě pozoruji každý její pohyb.
„Chci, abys mi namalovala nějaký obraz, stačí malý. Barvy nechám přinést do tvého pokoje." Její tvář má výraz plný očekávání. Překvapena její žádostí chvíli nevím co říct. Pravděpodobně už se k ní dostalo, jaká je má jediná vášeň.
„Obávám se ale, že nebude čas," odpovím váhávě přestože mi chybí pocit chladné rukojeti štětce v dlani.
„Jsi hlavní službená, budeš dělat to, co chci já," namítne mi.
„Do večera máš volno,  můžeš vymyslet, jaké téma to bude," mávne rukou ke dveřím a sama usedne na stoličku před nedokončený obraz srnky.
Potichu vyjdu z komnaty, spadne ze mě tíha, musím najít sestru a Leilu. Někoho, před kým se nebudu muset přetvařovat.
Prochází tichými chodbami paláce, občas zaslechnu hovor, nebo kolem mě projde další služebná s mísou ovoce. Když vše ztichne, slyším dokonce i zpěv ptáků v zahradě.
Mé kroky  kupodivu nezamíří ke kuchyni, kde by Isobel měla být, ale právě do oné zahrady.

Vůně růží je zde přímo omamná, keříky jsou pečlivě zastřihány, dlážděné chodníčky vedou přímo k malé fontáně, ve které se občas zalesknou šupiny ryb.
Zahledím se na paprsky slunce odrážející se na vodní hladině, když zaslechnu povědomí smích. Vykouknu zpoza jednoho z mála stromů a spatřím Leilina záda.
Právě zahradnickými nůžkami zastřihává nějaké rostliny, vedle ní stojí muž.
Jeho uhlově kučeravé vlasy a srdečný úsměv mi nic neprozradí, ale kalhoty od hlíny ano. Vypadá to na zahradníka, ale divím se, že někdo tak mladý má na starosti královské zahrady.
„Casandro!" zavolá mé jméno Leila, protože si mne všimne.
Doběhnu k nim a padnu jí do náruče, je skvělé vidět známou tvář.
„Tohle je Lucas, syn zahradníka," ukáže na něj, on mrkne a podá mi jedno malé poupátko. Vděčně jej přijmu a zastrčím za ucho jako ozdobu.
„Nemůžu tomu uvěřit, budu moci být v zahradách každý den!" zvolá nadšeně dcera bylinářky.
„To je skvělá zpráva," upřímně se raduji s ní, jenže ona se plně souředí na Lucasovu opálenou tvář. Rozhodnu se tedy pokračovat dál, ale nemám ani tušení, kde svou sestru hledat.
„Leilo, neviděla jsi Isobel?" vpadnu do jejich rozhovoru o druzích vzácných bylin.
„Netuším, hned jak jsme se rozloučily, rozdělili nás každou někam jinam," pokrčí smutně rameny.
„Isobel? Ta drobná dívka s havraními vlasy?" zeptá se zvědavě Lucas.
„Ano, jsme sestry," horlivě přitakám.
„Myslím, že ji Paula poslala uklízet do zadní části paláce," pokračuje zahradník.
Rychle jim mávnu na rozloučenou a vydám se tam.
Opět procházím tichými chodbami, rozhlížím se pečlivě kolem sebe, abych svou šestnáctiletou sestru nepřehlédla. Zahnu za roh, zarazím se, protože spatřím Devana Blaira. Při pohledu na toho surového mizeru se mi do hlavy nahrne vztek a z rukou se stanou pěsti. Stojí ke mně zády, naproti němu nervózně přešlapuje Isobel. Něco jí říká, ona občas přikývne, ale své oči upírá zem. Jakmile je však zvedne a uvidí mě strne.
Devan si všimne sestřiny změny výrazu a otočí se, hned jak pochopí, že nejsou sami, okamžitě bez dalších slov odejde a Isobel si očividně oddechne. Rychle k ní doběhnu,
dlaně položím na její drobná ramena.
„Co ti říkal?" naléhám na ni. Pokusí se o úsměv.
„Nic, jen něco k práci. Co ty, líbí se ti tu?" změní nějak spěšně téma. Rozhodnu se to pro tento moment ignorovat a začnu jí vyprávět o svém novém životě a ona na oplátku o tom svém, než ji zavolají do kuchyně.