Královské zajetí

1. Drtivé ticho

CHLADNÝ PODZIMNÍ VÍTR mi čechrá plavé vlasy, ale ani on mě nedonutí odejít z mého oblíbeného místa. Místa, kde mohu bez problémů kreslit naše nevelké království Dorindor. Uzké spletité uličky proplétající se jako hadi, červené střechy domů chudých měšťanů, nebo pradleny užívající si alespoň chvilky volna posedáváním u fontány na náměstí. I tyto detaily zanesu jemným štětcem na plátno, které mi otec přivezl z cest, z nichž se nedávno vrátil. Ani dnes jsem si nemohla odpustit alespoň na pár minut vynést svoje malířské náčiní ven, přestože ve městě začínají oslavy na přivítání nového ročního období. Brzy jistě ucítím vůni pečených brambor s orientálním kořením.
Smích dětí pouštějících draky na blízkém kopci se nese údolím až k mým uším a vyvolává dojem spokojenosti. Už jsem na něj zvyklá a tak mi chvíli trvá, než si všimnu, že najednou ustal. Moji hruď sevře náhlá úzkost, do nosu mě udeří štiplavý zápach kouře, smích nahradí křik a panika. Vzhlédnu od svého díla v domnění, že se mi to jen zdá, ale opak je pravdou. Celá východní část mého rodného města je v plamenech. Několikrát zamrkám, abych zjistila, zda to není přelud. Vzduch ale rozrazí zvuk poplašných zvonů, na nic nečekám, nechám vše na svém místě a utíkám k městským branám. Jakmile k nim doběhnu, nad hlavou mi přeletí hejno šípů, jen tak tak se stihnu schovat za opuštěný povoz s jablky. Nejsem sama, koho to napadlo, strážce brány ustrašeně kouká kolem sebe.
"Co se to děje?"
Další vlna tentokrát ohnivých šípů, pro větší efekt ničení, nám zasviští kolem obličeje.
"Zaútočili na nás Minciové!"
Jakmile zaslechnu to jméno, mé útroby zaplaví strach. Musím najít rodinu, matku, otce i svou sestru, než to stihne udělat tento krutý národ.
"Potřebuji rychle do města!"
Ruka muže pevně obtočí mé zápěstí, nehodlá mě pustit.
"Za chvíli přijedou rabovat! Zemřeš!"
"Mám tam rodinu! Kde je naše armáda?"
Pokrčením rameny je mi dáno na vědomí, že dotyčný neví. Ani bych se nedivila, kdyby naše království žádnou nemělo, jelikož už několik staletí nebylo napadeno byť jen obyčejnými loupežníky. Jak snadným terčem se za ta léta stalo.
"Co mám tedy dělat?" Má otázka zanikne v dusotu kopyt černých koní s ozbrojenými muži na hřbetě. Díky štěstěně si nás nevšimli, ale pohled, který se nám naskytne dále, je ochromující, velkým beranidlem začnou dobývat naše milované město.
Nesmím už promarnit ani chvíli. Prosebně se obrátím zpět na mého bledého společníka.
"Snažně vás prosím, pomozte mi dostat se k mojí rodině!"
Možná v něm prosba mladé dívky na kolenou hne svědomím, zatne čelist a ukáže k hradbám. Proplížíme se právě k nim, strážce ví, co dělá, rukou totiž odhrne vrstvičku hlíny, která měla za úkol schovat kovový poklop.
"Netuším, zda je ještě průchozí, ale měla by si jím projít do Pekařovy ulice."
Svitne mi naděje, jelikož právě o několik zatáček dál je můj rodný dům. Musím si pospíšit, zvednu tedy víko, chytnu lem šatů a začnu se soukat dovnitř. Ještě naposledy upřu zrak na toho, jenž mi právě pomohl.
"Vy nejdete?"
"Vrátit se tam je sebevražda!" Dál nečeká a utíká do lesů.
Nejistá po slovech toho muže seskočím dolů, pohltí mě tma. Tunel pod hradbami je vlhké místo prolezlé plísní, teď navíc zaplňen0 těžkým kouřem z ohně, který zuří nahoře. Utrhnu kus rukávu a přiložím si ho k ústům, abych mohla alespoň trochu dýchat. Svou chybu, když jsem bez dalších otázek na popud cizího muže vlezla do podzemního průchodu, si uvědomím, jakmile se ocitnu na rozcestí. Jediný zdroj světla je to, které prochází dírou otevřeného poklopu. Levo, nebo pravo?
Někde v dálce uslyším pískot krys, kapka vody mi spadne na tvář. Ozvěna linoucí se od klapotu mých střevíců působí strašidelně. Slyším svůj vlastní zrychlený tlukot srdce, celé mé tělo zaplavené adrenalinem se lehce chvěje.
Co když se mě chtěl zbavit? Tuto myšlenku raději zaženu a vběhnu do tunelu vpravo.
Možná mám jen štěstí, nebo dobrou intuici. Zdá se, že jsem vybrala dobře.
Zrezivělý žebřík opřený o zeď volá, abych po něm rychle vylezla. Nečekám, ruce pokládám na jednotlivé příčky, dlaní zatlačím do poklopu tentokrát na druhé straně kamenných hradeb. Vládne tu naprostý chaos a panika, těch pár vojáků, kteří se odvážili bojovat udatně zápasí, ale přesila je velká. Hlavní vchod za chvíli rozrazí hlava beranidla až se třísky rozlétnou všude kolem. Využiji chvíli zmatku a utíkám kolem pekárny do Ptačí ulice. Zděšeně sleduji, jak těla těch, kteří se snažili zachránit útěkem přes zeď, padají zpět na zem s šípy zabodanými v hrudi. Stávají se ostatním varovných příkladem a tak už nikdo neriskuje a raději schovává svou rodinu do sklepů a spíží. Co s námi chtějí udělat? A proč nás přepadli? Nohy se mi začnou plést, rozruch kolem mne je příliš velký na to, abych se mohla soutředit. Už jen pár stop a budu doma. Musí tam být. Všichni.
V kapse svých teď už ušpiněných a roztrhaných šatů nahmátnu klíč. Když už jsem u dveří, chvíli mi trvá, než ho roztřesenýma rukama zasunu do klíčové dírky. Po otevření je rozrazím dokořán a dychtivě očekávám vyděšený vzlykot mé matky, nebo kňourání mé mladší sestry.
"Isobel! Mami, tati!"
To ticho je drtivé. Nikde, nikdo.

Zdravím,
tento příběh bych chtěla zařadit mezi své nejpropracovanější, doufám, že se Vám bude líbit a jeho četbu si užijete. Budu moc ráda za každý komentář, nebo vote, protože tím dáte najevo, že chcete víc.
-A