Královské zajetí

2. Skleněná bezmoc

NAHLÉDNU DO každého pokoje i skříně, zda tam není schovaný alespoň někdo. Vše se slije  v jedno, když mi oči zaplní slzy. Co mám dělat dál? Přemýšlej! Napomenu sama sebe a snažím se alepoň malinko uklidnit. Dnes je pátek a v tento den všichni rádi chodí na trh! Rychle vyběhnu ven, zamykáním se nezdržuji, utíkám jak nejrychleji dokážu. Zatímco se všichni snaží najít úkryt, běhám po ulicích, jenž budou za několik vteřin zaplněny  krutými bojovníky.Cestou stihnu ztratit oba střevíce a tak mé bosé nohy pleskají o kočičí hlavy. Najednou ucítím ostrou bolest v chodidle, podlomí se mi kolena a já klesnu na chladnou zem, sledujíc, jak mi  z měkké kůže vyčnívá skleněný střep. Pokusím se vstát, ale ta bolest jakoby paralyzovala celé mé tělo,  vydám ze sebe tichý vzlyk a zkusím to znovu, chci došlápnout na zraněnou nohu. Zatínám zuby, volám o pomoc, ale nic není platné, neujdu bezmála ani pět kroků a opět ležím na zemi. Přibližující se dusot kopyt a zvonění brnění napoví, že můj osud je zpečetěn. Ze zatáčky se vyřídí první mincský válečník s hrozivým mečem v ruce a krvelačnou jiskrou v očích. Zoufale si přeji, aby mě nespatřil, ale  v to  je až příliš troufalé přání.  Už jen moment a mým tělem  určitě projde chladná čepel jeho zbraně. Přivřu víčka, moje srdce uvnitř bije snad tisíckrát rychleji než obvykle, plíce mám sevřené rukou strachu, schoulím se do klubíčka a modlím o zázrak.
Vylidněnou ulicí se rozlehne výkřik, avšak né můj, ale toho, jenž měl v plánu mě zabít. Právě ho srazil z koně šíp, který vypadá jako z nebe, protože je celý bílý, tedy až na tu část zabodnutou v jeho krku.
Než se naději, dvě silné paže mě zezadu něžně, ale zároveň  pevně uchopí, u ucha ucítím horký dech a uslyším tichý, velmi jistý  mužský hlas.
"Copak tu děláte? Mohla jste zemřít!"
Stále nevím, s kým mám tu čest, kupodivu nejsem vyděšená, protože mi právě zachránil život. Pomalu mě otočí a já se mohu podívat do očí svého zachránce. Rázem se v nich utopím, dvě modrá jezírka plná života se zahledí na mou tvář.
"Já..já..prosím moje rodina!" To jsou poslední slova, která řeknu, protože potom upadnu do mdlob. Místo v modři plavu v temnotě.
                       ***
Pomalu pootevřu  jedno oko a až za chvíli to druhé. Nějakým kouzlem jsem se  ocitla ve sklepě plném lidí. Poznám jich jen pár, většina z nich jsou možná z jiné části města. Panuje tu ticho rušené jen šeptáním těch, kteří se znají. Ostatní sedí s plechovýcm hrnkem, do nehož nějaká žena nalévá aspoň trochu vody, někde v rohu. Opatrně zvednu hlavu, abych se podívala na svou dolní končetinu, ve které ještě stále pulzuje bolest. Moje noha je čistě obvázaná. Odněkud se vynoří ruka s tenkou přikrývkou pevně sevřenou v dlani.
"Na, vem  si Cas, měla by ses zahřát."
Pohlédnu na toho, jenž má starost o to, jestli mi je teplo,  a padnu mu kolem krku. Moje sestra se usmívá a tiskne si mě k sobě, radostí ze shledání si pláčeme v náručí.
"Casandro!" Matčin hlas je jako pohlazení po duši, okamžitě vztáhne své dlaně a do nich  vezme můj obličej. Ani její oči nejsou suché.
"Holčičko myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím, už se za žádných okolností nesmíme rozdělit!"  Jen přikyvuji, protože si šetřím síly, abych se mohla zeptat na otázku, která mě nejvíce zajímá.
"Maminko, kde je otec?"
Chvíli se zamyslí, jakoby přemýšlela, jestli mi to má říct.
"Šel tě hledat, určitě se za chvíli vrátí."  Isobel jen přikyvuje, na její bledé tváři je kromě několika špinavých čmouh vidět i napětí. Podepřu se lokty, abych na ni lépe viděla a ona si hned přisedne blíže.
"Co se stalo?"
"Nikdo neví, zrovna jsme  kupovali zeleninu, když se ozvaly poplašné trubky a nás s matkou strážci zatáhli sem. Otec se rozběhl   na to místo, kde obvykle maluješ."
"Museli jsme se minout!Co se stalo potom?"
"Jakmile zavřeli, asi hodinu jsme tu vydešeně seděli a doufali, že jsi v pořádku. Potom někdo začal bušit na dveře, hned jak je otevřeli, stál tam voják s tebou v náručí."
Hned si vzpomenu na ty pronikavé oči a silné paže, dostanu husí kůži.
"Kdo to byl?"
Isobel pokrčí rameny  a kousne do jablka, které vytáhne z umouněné kapsy svých šatů.
"Nic neřekl, jen tě předal, potom odešel." 
Vyčerpaně znovu lehnu, nemohu nic dělat.