Královské zajetí

15. Dlouhá půlnoc

Z ROHU TANEČNÍHO  SÁLU  netrpělivě očekávám zvuk kostelních hodin, které by za chvíli měly odbít půlnoc. Se smíšenými pocity v ruce žmoulám vzkaz od nadporučíka Aidana a přemýšlím nad tím, proč mě požádal o schůzku. Nejsem jediná netrpělivá v tomto sále. Devan Blair očima těká mezi hosty a vypadá to, že někoho hledá. Pohled na jeho téměř dokonalý vzhled se mi příčí s jeho hroznou povahou. Odpor k tomuto muži je větší pokaždé, když si vzpomenu na den, kdy jsme museli opustit Dorindor. Vzduchem prolétnou první takty mé oblíbené skladby, dámy i pánové se pustí do valtzu. V myšlenkách se vrátím zpět k tanci s Aidanem a povzdechnu si nad tím, že všechnu svou pozornost dává Sophii, která mu věnuje jeden zamilovaný úsměv za druhým. Společně tvoří dokonalý pár. Mladý muž s pevnou morálkou a těma nejmodřejšíma očima jakoby doplňoval uhrančivě zelené oči rozverné princezny.
"Nad čím přemýšlíš?" ozve se vedle mě Christian lehce se pohupující do rytmu hudby a v ruce svírající pohár vína.
"Skvělá oslava veličenstvo," odpovím s úkolonou, pokusím se o úsměv.
"Neřekl bych, ale otec si to přál," řekne trochu znechuceně princ. Pocit, že si mě z profilu prohlíží je čím dál větší a tak zabodnu pohled do látky svých šatů.
"Jsou přenádherné," vydechne najednou skoro omylem. Mé tváře ihned získají barvu večerních červánků.
"Děkuji, princezna má dobrý vkus," prohodím formálně a s úlevou zaslechnu zvony oznamující půlnoc. Omluvím se princi s žádostí o tanec na jazyku a nechám ho tam stát.

Z komnaty rychle seberu jediný šedý pléd, který mám a přehodím ho přes obnažená ramena. Noční vánek je studený ale i osvěžující. Omámeně pohlédnu na měsíc v úplňku, tichého svědka všech událostí zahalených rouškou tmy. Přeběhnu po pečlivě udržovaném trávníku, v dálce uvidím velkou jabloň, pod níž ještě včera ležela mrtvá dívka. Teď pod ní stojí Aidan ve své bílé univormě s modrou šerpou přes hruď, na ní se blýskají medaile za odvahu.
"Jsem rád, že jste přišla," promluví tiše jako první.
"Proč?" zeptám se na to jediné, co mě zajímá.
"Dostal jsem od královské rodiny úkol chytit pachetele těch otřesných zločinů," řekne rozhořčeně s rukou zaťatou v pěst. Oddechnu si. Najednou mám pocit, že břímě těchto událostí nenesu sama.
"Máte už nějaké informace?" dychtivě očekávám jeho odpověď.
"Potřebuji vaši pomoc Casandro, jako služebná mnohdy vidíte něco, co my ne. Nechcete mi něco říct?" Jeho vážný, ale zároveň laskavý výraz mi pomůže se soustředit. Začnu vyprávět o všem, o špinavých botech Devana Blaira a jeho divném chování.
Pozorně mi naslouchá, občas položí zkoumavou otázku, na kterou se snažíme najít odpověď. Za chvílí se ze zámku ozve nadšený smích a všichni hosté začnou vycházet ven před zámek, kde král s královnou, ve světle lampiónů, pronesou závěrečnou řeč.
"Musím jít," řeknu, když z dálky spatřím rozhlížející se Sophii.
"Dávejte na sebe prosím pozor," přikáže mi a zmizí ve stínech. Rozběhnu na prostranství, Aidan za chvíli vyjde z jiné strany. Oba se tváříme, že se nic neděje.
"Casandro tady jsi!"
Uchopí mě za předloktí princezna. Zívajíc mi oznámí, že ji mám doprovodit do komnaty. S mnohem lepší náladou její splním.

Tiše za sebou zavřu dveře a pokývnu na dva strážce stojící před princezniným pokojem. Oba jsou to mladíci ne o moc starší než jsem já. Hlasy venku pomalu utichají, hosté odjíždějí a král s královnou jim mávají. Přetože bych se nejraději vrátila do své komnaty a spala, rozhodnu se navštívit Isobel. Celý den kvůli pohoštění na ples nevystrčila nos z kuchyně.
"Paulo?" zavolám na ženu s milým kulatým obličejem, která právě umývá poslední zbytky nádobí.
"Tobě to sluší!" nadšeně mi začne pochvalovat šaty.
"Neviděla jsi Isobel?" zeptám se jí.
"Někam ji odvedl Blair," odpoví mi a dál se věnuje své práci.
Srdce mi okamžitě několikrát poskočí, strachem chvíli nevím, co dělat. S tím hrubiánem ji nemůžu nechat ani o minutu déle! Vyběhnu ven a začnu prohledávat celý zámek, nahlédnu do každé chodby i salónku, ale ve světle svíček těžko dohlédnu do každého tmavého kouta. Potkám Lucy, jak sbírá uvadlé květiny z váz, ale ani ona neví, kam se poděli.
"Není to poprvé, co spolu někam zmizeli," stihne mi říct než celá zmatená odběhnu pryč. Kéž bych za Isobel chodila častěji! Věděla bych, že se něco děje. Do dlaní sevřu látku šatů a vytáhnu ji nad kotníky, proklínám šněrování, které mi teď brání dýchat.
Najednou do něčeho vrazím, na ramenou ucítím teplé dlaně.
"Nadporučíku!" vhrknu, když mi věnuje nechápavý výraz.
"Co se děje?"
Nemohu popadnout dech, vydávám ze sebe jen jméno své sestry.
"Isobel? Je v pořádku?" ozve se někdo stojící za Aidanem.
Při pohledu na Devana Blaira mi dojde, že někde nastala chyba.
"Co jste s ní udělal!" vrhnu se na něj rozhodnutá mu výškrábat oči. Strach se najednou stal hnací silou postavit se tomuto muži.
"Dost!" zahřmí Aidan a stoupne si mezi nás. Z očí Devana srší blesky, nedaleko stojící svícen mu na obličej vrhá strašidelný stín.
"Casadro mluvte prosím," řekne mnohem měkčeji.
"Vysvětlete laskavě důvod proč jste mě napadla!" zařve Devan vzteky bez sebe.
"Isobel je pryč," hlesnu ty slova jako něco, co má být jen zlý sen.

Ahojte moji milí čtenáři,
doufám, že se vám kapitola líbila. Jak jste zvládli pololetní zkoušky?
Ano, kvůli nim vychází kapitola až tak pozdě, ale snad se nebudete moc zlobit.
Moc ráda si přečtu vaše komentáře, děkuji za všechny votes.
Hezký den.
A.