Paprsky slunce zářily tak silně, až mě téměř oslepovaly. Přestal jsem tomu odporovat a rozhodl jsem se, že se tedy konečně vzbudím. Otevřel jsem svoje oči a posadil se. Měl jsem tušení, že zrovna brzo ráno nebude a tak jsem popadl mobil z nočního stolku a odemkl ho.
12:30. Na mě docela dobrý.
Odkryl jsem ze sebe peřinu a rozhlédl se po tom nepořádku, co jsem v ložnici měl. Ovladače od xboxu byly poházené na zemi, oblečení zmuchlané na posteli a nádobí snad na každém stole, či poličce. Můj život měl dvě stránky. Ta první z nich byla tourování a nahrávání s kapelou, ve které jsem hrál, byla to moje oblíbenější stránka, protože mi pomáhala zapomenout, že v tom druhém životě, v bytě v malé oblasti zvané Jersey Shore, jsem vlastně docela troska. Žilo nás tu téměř pět tisíc a měl jsem pocit, že za tu dobu, co tu žiju jsem mezi těmi lidmi nepotkal nikoho, kdo by za něco stál. Vstal jsem z postele a rozhodl se, že je čas začít den plný nicnedělání a rozhodl jsem se ho začít v kavárně, která byla hned naproti mému bytu. Než jsem se ale vydal za vůní kávy, naházel jsem nádobí do myčky, hodil oblečení do špíny a oblékl se. Jako obvykle jsem alespoň pět minut hledal všude možně klíče, které se jako vždy skrývaly buď v mé bundě, nebo na místě, kde by je nikdo nehledal. Zavázal jsem si tkaničky od bot a vyšel na denní světlo. Byl pátek odpoledne a tak tu bylo docela plno. Plno u nás znamenalo tak deset lidí v jedné ulici. Deset lidí, kteří na mě jako obvykle zírali, div jim oči nevypadly. Nevýhoda na tom všem byla, že se tu téměř každý s každým znal. Ale ani po těch letech je nepřestávalo všechny bavit mě očumovat, jako nějaký exponát. Přeběhl jsem silnici a ocitl se před dveřmi oné kavárny. Za zvuku malého zvonku a lehkého vrznutí jsem je otevřel a vešel dovnitř. Jako obvykle tam bylo nanejvýš pět lidí a barista s nevrlým výrazem.
,,Velký cappucino, prosím.", řekl jsem chraplavě svoji první větu za dnešek a položil na pult čtyři dolary.
Týpek jménem Jerry, nebo aspoň tak to stálo na jeho jmenovce, si beze slov vzal peníze a začal se ve staromódní kase přehrabovat v drobných.
,,To je dobrý.", zastavil jsem ho a on se zabručením otočil a vrhnul se na přípravu mojí snídaně, oběda, nebo čehokoliv, co to vlastně bylo. Při nekonečném chrčení pěnícího mléka jsem se otočil a porozhlédl se po kavárně. Moji pozornost upoutala dívka sedící vzadu u malého stolku a usrkávající z velkého kouřícího se hrnku. Měla kratší modré vlasy, velké tričko My Chemical Romance a očividně byla do něčeho začtená. Jakýmsi způsobem, ať už to bylo tím jak tam tak osamotě seděla, nebo jí obecně, byla neskutečně roztomilá. Očividně si všimla, že na ní někdo zírá a podívala se přímo na mě. Její světlé oči se do těch mých hluboce zahleděly a já lehce znervózněl. Moje studování oné dívky přerušilo Jerryho odkašlání a já se trhnutím otočil. Přesunul ke mně velký hrnek a já šel na kraj pultu pro cukr. Roztrhl jsem naráz hned dva sáčky a oba je tam hrdě vysypal. Hnědé krystalky se pomalu nořily pod mléčnou pěnu a já přemýšlel, jestli si mám za ní sednout, protože náznak toho, že přece jenom v tomhle zapadákově je někdo, kdo by přece jenom za něco stál, jsem si nemohl nechat ujít. Popadl jsem hrnek a otočil se s odhodláním, že se půjdu seznámit. Čekala tam ale na mě jen prázdná židle. Byla pryč. Zklamaně jsem se šel posadit na její místo a začal upíjet horkou kávu. Když už jsem chtěl opustit svoje místo a odnést prázdný hrnek, všiml jsem si, že vedle židle něco leži. Byla to malá peněženka. Zvedl jsem jí a nakoukl dovnitř, byly tam všelijaké kartičky a fotka z polaroidu. Vytáhl jsem občanku a z černobílé fotky se na mě lehce usmívala.
,,Christine...", řekl jsem potichu a usmál se.
Snad to není uplnej trash.
