Zapomenutá temnota

Ztráta

Ztráta.

Tohle byla ta největší ztráta v mém životě. Ta, která mne nutila brečet, křičet, sžírala mě zevnitř. Už nic nemohlo být jako dřív. Temnota zahalila mé srdce, vyplňovala prázdno, které se tam objevilo. Nicota, co mne pohltila při pohledu na její mrtvé, krví potřísněné tělo. Zohavená krása.

Pořád jsem ten obraz viděla před sebou. Jak tam tak leží, bez hnutí, prázdné oči na mě upírají pohled. Já k ní v zoufalství běžím, objímám a křičím její jméno. Kdo mohl něco tak ohavného udělat jí? Komu co udělala? Vždyť byla mým světlem, snad tím jediným. Co bych dělala bez mojí milované sestry?

A teď byla pryč. Někdo mi ji vytrhl ze života. Bolelo to. Brečela jsem. Proč ona?!? Byla jsem s ní a ona se mnou, stačil ale jeden okamžik a najednou byla pryč. Jako kdyby se z krásného snu stala noční můra, která byla ovšem až moc skutečná.

Její vrah, ten si přišel i pro mne. Poznala jsem to hned, jak jsem vešla do našeho domu. Byl tady a vyčkával na příležitost. A co jsem mohla udělat já? Jen čekat, jak přijde, a pak dopadnu stejně jako ona. Topící se ve vlastní krvi, nikdo mě nepřijde zachránit. Tak jako jsem nemohla zachránit svoji sestru, teď ani ona mi nepomůže. Třeba se po smrti potkáme.

Cvak. Za mnou se objevila jeho postava. Mířil na mne zbraní, přinutil mě donést provaz, šátek a nůž, aniž bych se na něj podívala. Neměla jsem právo vidět jeho tvář, dokud nebudu mít před sebou jen pár okamžiků života. Chce vidět, jak můj život pohasíná a jeho tvář má být to poslední, co uvidím. Nevím, proč jsem ho poslouchala. Možná jsem chtěla trpět za to, že jsem ji v tom nechala samotnou. Křičela tvé jméno, říkal. Ale já tu pro ni nebyla, zemřela úplně sama.

Když jsem měla šátek přes oči a připoutána k židli, začal do mého těla vyřezávat různé ornamenty. Budeš krásná, řekl mi. Mně ovšem zůstal jen strach, křik a pláč. Aspoň, že ona zemřela rychleji, opakovala jsem si jako nějakou mantru. Cítila jsem, jak mimo krev ze mě vytéká i život.

Věděl, že tohle je ta chvíle. Odložil nůž a jemně mi sundal šátek. A já pomalu otevřela oči, chtěla jsem vědět, kdo je to monstrum. V mých očích zračil děs z poznání. Byl to náš bratr, občas jsme ho navštěvovali v psychiatrii. On ale zdá se utekl a zabil nás za to, že jsme ho tam nechaly a sami žily normální život. Prý trpěl bez nás, jeho družek. Jeho šílenství bylo čitelné nejen z jeho očí. Jak to, že jsem jej nepoznala? Pravda byla, dlouho jsem ho neviděla, a od té doby se změnil v opravdové monstrum.

A tak jsem zemřela rukou svého bratra a to poslední, co jsem slyšela, bylo? „Uvidíme se v pekle, sestřičko!"

Demon of secrets