Zapomenutá temnota

Křik

Křik.

Mou celou se ozýval nelidský křik. Každému musel přejet po zádech chlad. Nejděsivější na tom ovšem bylo, že to byl můj křik. Mým tělem projížděla bolest, ale ne ledajaká. Nejhorší v mém životě, takhle jsem ještě netrpěla. A k tomu stačilo jen pár dní, možná týdnů mučení mého těla.

Nikdy jsem se nepovažovala za slabou, tohle by jen tak někdo nezvládl. A já to prostě nedávala. Chtěla jsem brečet, křičet, utéct... umřít. Tohle poznání mi ovšem chtělo něco ukázat. Jak jsem tak křičela, myslí jsem byla úplně někde jinde. Otevřel se mi možný nový život. Buď jsem mohla pořád trpět, dokud to zvládnu, anebo jsem mohla být silnější. V každém se toto místo může objevit. Stala bych se silnější než bolest.

Můj mučitel už neviděl v očích oběti prosbu o slitování. Uviděl něco jiného, co ho donutilo ode mě kousek ustoupit. Mně stačil jen jeden pohyb a byla jsem konečně volná. Z nohy jsem si vytáhla nůž, jako by to nic nebylo, překonala vzdálenost mezi námi a zabodla mu jej do krku. Vykřikl, bylo to ovšem to poslední, co vydal za hlásku. Byla jsem tu sama, alespoň prozatím. Vzala jsem si jiný, delší nůž, pak dalších pár věcí, a vyčkávala ve stínech.

A už přišli, ozbrojeni víc než já. To mi ale nevadilo. Jediné, co mohli slyšet, byl tichý smích šílence, který vycházel z mých úst. Ztuhla jim krev v žilách. Věděli, co se stalo. Že jsem se změnila. Že už je nic nezachrání. A proto nikoho nepřekvapilo, když po jednom padali mrtví k zemi.

Avšak tohle nebyl můj cíl. Chtěla jsem dostat toho, kdo mě sem dobrovolně a s úsměvem poslal. Ten, komu jsem bezmezně věřila, od koho bych neočekávala zradu. Zaprodal mne můj vlastní otec. Zaslouží si to, co jsem prožila já. Zničím ho, vytrhnu mu duši z těla tak necitelně, jak to on udělal u mě.

A tehdy jsem se dala na cestu pomsty, která mohla skončit jen a pouze smrtí. A tak jsem se stala tím, kdo tuhle cestu nemůže opustit, svým vlastním vraždícím stínem.

Demon of secrets