Inside the Forest || Drarry ✓

44. kapitola - Jedno nebo nic

„Potter?! Vážně myslíme toho samého," zašermovala Pansy před sebou rukama, jak hledala nějaké neurážlivé slovo, „kluka?" vypadlo z ní nakonec horko těžko.

„Jo, nejspíš," nejistě se Draco odtáhl a lehce se poškrábal nehty na tváři. Byl z té Pansyny reakce hodně nervózní a tohle mu tedy moc nepřidávalo. Spíše vůbec.

Po chvilce hloubání a nevěřícného vrtění hlavou naklonila Pansy hlavu na stranu. „Aha," řekla krátce, jako by ji snad až teď zapadly všechny dílky do sebe. Draco nad tím povytáhl obočí. „Takže kamaráde... Už nejsi panic zezadu?" kousla se dívka do rtu, aby se nerozesmála Dracovu zrudnutí.

„To je fakt jediné, co tě zajímá?" když Pansy s úsměvem od ucha k uchu pokývala hlavou, blonďák si povzdechl. „Blbko," otituloval ji jemně, protože věděl, že tohle Pansy nebude brát jako urážku. A nemýlil se.

„Tohle budu brát jako ano. A Draco... Panebože, to je tak...! Takže Potter je vlkodlak a ty seš jeho miláček, no to je gól! Kdo by to byl řekl, že jednou peklo zamrzne, jako že se dá dohromady Potter a Malfoy! Ale řekni, je dobrý v posteli?"

„Pansy!" vyjekl Draco opět lehce načervenalý.

„Musíte být spolu úžasní. Ty blonďák a on černovlasý a ty oči! U Merlina! Můžu vás někdy vidět spolu? Prosím, Draco, moc prosím!"

Dracovi ztuhl úsměv na rtech, než sklopil pohled na své ruce položené v klíně. „To asi ne."

„Proč?" zeptala se hnědovláska a nechápavě svého přítele pozorovala. Když o nich dvou mluvila, na rtech mu zářil úsměv a teď najednou nic.

Draco si povzdechl a utrhnul stéblo trávy vedle sebe. „Protože on se sem nevrátí."

Pansy se zarazila, ale nic neřekla. Tak nějak moc nechápala, proč by se Potter nemohl normálně vrátit do školy, ale doufala, že ji to blonďák osvětlí sám.

„Voldemort to zjistil... A teď ho vydírá."

Pansy pootevřela pusu údivem. „To ne," vydechla. Její tón lehce napovídal, že je zděšená tou informací. Nebyla zas tak hloupá, jak se někdy chovala.

„Jo," potvrdil tiše Draco. „Řekl mu, že pokud nebude poslouchat, ublíží mi, že si to nějak pojistil. Nevím jak, na to se mě neptej, ale Harry ho poslouchá, aby se mi nic nestalo."

Dívka se s povzdechem opřela rukama za svými zády a s pohledem na nebe si povzdechla. „Trochu mi to připomíná zamilované mudlovské romány o nešťastné lásce. Ti dva spolu vždycky chtějí být, ale kvůli něčemu nemůžou," zamumlala a začala si na ukazováček pravačky natáčet několik pramenů svých vlasů.

Draco se pousmál. Pansy a její zamilovaná mysl. Nikdy jí v tomto nerozuměl, ale teď zřejmě začne. „Neříkala si ale náhodou, že se vždycky nějak shledají?"

„Jo, to jo! Většinou to končí šťastně, anebo oba umřou," trhla dívka rameny. „Jeden se zabije a ten druhý z dvojice bez něho nedokáže žít a tak spáchá sebevraždu. Pěkné, ne?" sklopila Pansy hlavu a zadívala se na lehce se usmívajícího blonďáka. „Láska je láska. A ty seš v tom, chlapče, až po uši," konstatovala náhle.

Draco se její slova ani nepokusil popřít. Jen se více usmál a ohodil stéblo trávy, se kterým si do té doby hrál. „Jo, to jsem," pohlédl na dívku krátce a jen se smíchem zavrtěl hlavou, když ta se kousla do rtu a vytvořila výraz hodný smíchu.

Byl rád, že konečně někdo ví jeho tajemství. A že byla Pansy tak dobrá kamarádka, že ho dokonce beze slov podpořila.

***

„Zaútočíme zítra večer," zašklebil se Voldemort, zatímco se díval na svou plánovací mapu na jídelním stole a jeho služebníci byli věrně usazeni okolo.

Bellatrix se šíleně zachechtala a na prst si znovu od vzrušení natočila své ještě šíleněji rozcuchané černé vlasy.

Harry na druhé straně stolu zatnul ruce v pěst. Zítra. To bylo zatraceně málo času, aby mohl někoho varovat. Aby mohl Draca z Bradavic opět dostat a ukrýt ho někam do bezpečí, kam by na něho Voldemort nemohl. Třeba do bytu.

Jeho sevřených rtů si ale bohužel všimla právě černovlasá žena. „Ale copak, hafíku, nelíbí se ti to?" zacukrovala, než se opět šíleně rozesmála.

Voldemort v čele stolu zvedl svůj hadí pohled a zabodl ho do strany Harryho tváře. I to mu ale stačilo, aby věděl, co se jeho nedobrovolnému spojenci honí hlavou. Zle se zašklebil. „Harry nic nezkusí, že ne, Harry? Máme přece dohodu," přimhouřil oči. „Jedna jediná poplašná informace a ten zrádce bude mrtvý, rozumíš mi?" zasyčel.

„Jistě," odsekl tiše Harry v odpověď. Ale nemohl. Copak to šlo, nechat tam všechny, které měl rád zemřít? Ani s Ronem a Hermionou se nestihl rozloučit. To nemohl nechat jen tak. Navíc byl v Bradavicích Draco. A Remus a Brumbál... Ano, Brumbál. O to celé šlo. Voldemort chtěl jeho bezovou hůlku. A Harry nepochyboval, že až dostane bezovou hůlku a Albus bude mrtvý, obrátí ji Voldemort proti němu, i když tvrdil, že ho nezabije. Byl pro něho příliš velké riziko, které on určitě nebyl ochotný podstoupit. Bude ho chtít zabít a zabije ho, pokud něco Harry neudělá.

„Dobrá. Varuji tě, Harry, dozvím se to," ušklíbl se Voldemort, než se trhaně nadechl a spokojeně se usmál. Měl ho v hrsti.

„Jdu si odpočinout a opravdu nechci být rušen," vstal Harry prudce od kamenného stolu a bez čekání na souhlas či pohledu na jeho osazenstvo odešel. Na chodbě vzteky praštil pěstí do studené kamenné zdi, až si rozedřel ruku do krve. Na nic z toho ale nedbal a jen se rozešel dál, zatímco pálení mu připomínalo, aby Draca do své mysli teď rozhodně nepouštěl.

Jak ho měl varovat! Nemohl. Nechtěl o něho přijít. A i když to bylo zatraceně těžké, raději zachrání jediného člověka na úkor ostatních.

Člověka, kterému odevzdal své teď divoce bušící srdce.

Draco...

_____________________

Ahojky,

naprosto čerstvá kapitola, kterou jsem po sobě ani nečetla, takže mi odpusťte překlepy a chyby, které za sebou teď většinou zanechávám. :)

~Matthew~