NEVER GONE - SM

16.|Řešení

Napoprvé se mi část špatně vydala :D
______________________________________

"Dobrý den, Violet." řekl doktor Parker. Ale jak už jsem zmiňovala, stále se mi nelíbil, ba přímo odpuzoval. Jeho hluboký hlas mi rezonoval v uších jako požární sirény, zatímco jeho opečovávané strniště jakoby mi vpalovalo kaňon do mozku.

"Dobrý den." Snažila jsem se neznít znechuceně.
"Váš přítel vypadá jako velmi úspěšný mladý muž, je dobré, že jste si někoho takového našla." zvedl pohled od zápisníku a popotáhl si brýle, sjíždějící z jeho velkého nosu. Popravdě, bylo zvláštní, že mu padaly, už jen z toho důvodu, že hrbol u kořene nosu by jim to neměl dovolit. Když už nemá estetický význam, mohl by mít přinejmenším praktický, pomyslela jsem si, načež se mi koutky zformulovaly do úsměvu.

"Jak se má Jane?" přestal dělat poznámky a pohlédl mi přímo do očí. Jane? Jak jsem na ni mohla zapomenout? Nenávidí mě po tom incidentu? Opustila mě snad má největší kamarádka?
"Vlastně, nevím jak se-" zarazila jsem se. Měla bych mu o tom říct?
"Má se skvěle." řekla jsem.
"Vážně? To rád slyším." Ani se na mě nepodíval. Když jsem se snažila nenápadně se protáhnout tak, abych se podívala do jeho zápisníku, nerozuměla jsem ani jednomu slovu.
"Předepíšu vám tyhle léky, jsou silnější než ty minulé, takže by jste se neměla stresovat nebo příliš sportovat po dobu týdne." Znovu si popotáhl brýle, což mě začalo iritovat snad ještě více, než při předchozí dlouhé schůzce. Podal mi papír potištěný razítky a popsaný dalšími nesrozumitelnými slovy. Poděkovala jsem a vyšla z ordinace.
Stresující? Na lhaní jsem si pomalu začala navykat.

Záblesky fotoaparátů, kamery a mikrofony. Byli všude kolem nás a zatarasili celý východ. Shawn, držící mě za ruku, si nasadil sluneční brýle a podal mi jedny také. Vykročili jsme vstříc davu, div se Shawn neprodíral.
"Můžete nám popsat, jaké bude nové album?"
"Je pravda, že jste zadaný?"
"Plánujete world tour?"
Tohle, a mnoho dalších, stále dokola se omýlajíc otázek, bylo slyšet ze všech stran. Pokud by nebylo jeho ruky držící moji, jeho zesíleného stisku nebo jeho vůně, která mě neustále obklopovala, asi bych na místě zkolabovala. Příliš bulváru.
Zaskočilo mě, že věděli, že budeme přímo tady.

Jakmile jsme se stavili do lékárny pro mé nově předepsané léky a dojeli domů, Shawn mě neustále držel za ruku. Bylo to zvláštní, pomyslela jsem si, když mě vedl po schodech nahoru do kuchyně. Pustil mě, když zrovna naléval sklenici vody a položil přede mě dva prášky.
"Zapij je." poručil mi.
"Proč?" zeptala jsem se ho s co nejnevinnějším pohledem.
"Protože tak to řekl doktor Parker. Tyhle ti od schizofrenie pomohou rychleji." usmál se a podepřel si hlavu dlaní. Můj pohled se mezitím vpíjel do modrého a bílého prášku. Chtěla bych vlastně pomoc? Proč bych se měla zbavovat někoho, kdo tu vlastně ani není?