NEVER GONE - SM

3.|Tvé jméno

Jsme jako ostrovy v oceánu, rozdělené u hladiny ale spojené v hloubce.
- William James

--

"Jane?" řekla jsem poněkud opatrně.
"Copak?" odpověděla, aniž by se mnou navázala oční kontakt. Obě jsme se jen dívali na stěnu v mém pokoji.
Takhle jsem to měla ráda.
Postupně si čistit a třídit myšlenky.
Jen pokud by to nebyly myšlenky na sebevraždu.
"Jak jsme se vlastně potkaly?"zamyslela jsem se.
Přijde mi to opravdu zvláštní. Nikdy jsem si nepamatovala, jak jsem se s Jane seznámila. Prostě se jen objevila.
"To už si ani nepamatuji, zlato,"usmála se a dodala "ale na tom nezáleží. Hlavní je, že jsme spolu a nic nás nerozdělí." začala se smát.
Také jsem zvedla koutek do menšího úsměvu.
Byla jsem nervózní a nemohla jsem racionálně myslet. Nevím ani, jak dlouho jsem spala, pokud jsem tedy vůbec spala.
"Mohla bych chvíli jít o samotě na vzduch?" zeptala jsem se.
"Emm...dobře." povytáhla obočí a její dlouhé blond vlasy ji pohladily pas svým zhoupnutím.
Pomalu jsem se proplížila po schodech do kuchyně. Na lince ležel útržek papíru, na kterém stálo, že rodiče nebudou další dva dny doma. Nad tou představou jsem se pousmála a odešla.
Chladný vítr neustále poukazoval na to, že léto skončilo. Mohlo být něco okolo šesté hodiny k večeru, a já se dostávala spletitými uličkami ven z města. Přišla jsem na ono místo, na kterém jsem se včera chtěla zabít. Hlasy mi nepřetržitě šeptaly, abych se o to pokusila znovu a vítr se mě ze všech sil snažil přitáhnout blíže k útesu. Přemýšlela jsem. Opravdu jsem nad tím přemýšlela znovu.

"Jak sama doopravdy chceš být?"ozval se hlas za mnou. "Jen ať v tom mám trochu jasno."
Podívala jsem se mu do očí. Ten třpyt- předtím tak čirý když se na mě podíval- utlumil se. Ztracím ho.
Vytáhl něco z kapsy. To něco byla krabička cigaret a zapalovač.
"Proč to děláš?" zeptala jsem se ho.
"Něco uvnitř mě zabíjí- to je proč potřebuješ cigarety, whisky nebo hudbu, puštěnou tak nahlas, že nemůžeš přemýšlet."
"Vím, že to něco tě taky zabíjí. Ať už víš co to je a nebo ne."řekl a podal mi cigaretu. Vložila jsem ji do úst a on mi ji zapálil. Nejdřív jsem se trochu zakuckala, ale po chvíli to přešlo. Stejně jako ostatní problémy.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se po chvíli ticha.
"Violet. Jak ty?" odpověděla jsem, hledíc na tvořící se červánky.
"Shawn." vydechl šedivý kouř.
"Víš Violet, nechodíme spolu ale ty jsi mi narušila život a to mě děsí. Děsí mě to, že někdo může mít takovou sílu jen tím, že je sám sebou." potáhl si znovu, teď už ze zkracující se cigarety.
"Nic by nebylo stejné, kdybys tady nebyl."podívala jsem se na něj. Červená zář mu rámovala obličej a jeho oči už nebyly tak matné jako předtím.
"Cože?"vydechl kouř a típl cigaretu o zem.
"Kdybys tady nebyl ty, nebyla bych tady ani já." Zachránil mě.
Pousmál se.
"Víš co mě zajímá?" zeptal se.
"Každá věc má svůj důvod. Proč jsi přijmula tu cigaretu? Co trápí tebe?"Prohrábl si své tmavě hnědé, dokonale upravené vlasy.
"Je to složité."zašeptala jsem.
"Pochopím to."upřel na mě svůj pohled.
"Přemýšlím nad smrtí..."povzdechla jsem si.
"ale nechci zemřít. Můj problém je opačný. Chci žít. Já chci uniknout."
Zvedl se ze země a šel pryč.
Zastavil se. "Vím, že se snažíš ochránit. Vím to. Jen buď opatrná...nemůžeš uhasit svůj plamen. Místo toho skončíš samotná v temnotě." A s těmito posledními slovy zmizel.
"Můj plamen byl uhašen už dávno." Zašeptala jsem, sama, nikomu.

Takže lidičkové:D Líbí se vám můj příběh? Myslíte, že bych měla pokračovat, nebo je to jen ztráta času? Děkuji moc za každou hvězdičku a koment. -Sára xoxo