This Is NOT Gonna Happen || Destiel AU [CZ]

10. Možná

Zdravím. :3 Teď jsem to měla psychicky trošku zvláštní, takže jsem psala všechno, jen ne to, co psát mám. :D Dneska jsem ale udělala závěrečnou zkoušku z matematiky, kterou jsem potřebovala k maturitě, takže se mám parádně a když se mám parádně, mohla bych přidávat kapitoly častěji. :D

Přestože jsem tohle původně dělat nechtěla, desátá kapitola je napsaná z pohledu Deana Winchestera.  

Enjoy. ♥

★★★★★★★★★★

Otevřel jsem mu dvířka a když vystoupil, zase jsem je zavřel a dal jsem klíčky Josephovi, přičemž jsem mu řekl, že kdyby se někdo ptal, nejsem tady. 

Když jsme vešli do budovy, přivolal jsem výtah. Bylo ticho. Celou cestu autem, i teď. 

Zmáčkl jsem tlačítko s číslem 23.  

Cestou jsem si třídil myšlenky. Nevěděl jsem, co dělám, ale nelitoval jsem toho.

Odemkl jsem pokoj 652 a zase za námi zamkl. Nerožínal jsem, jen jsem vešel do ložnice, která byla z celého apartmá největší a sedl si na postel.

"Proč jsi mě vzal do hotelu?" zeptal se.

"Tohle apartmá je moje a nikdo o něm neví..."

"Samozřejmě.." vypadal, jako by si to chtěl rozmyslet a co nejdřív odejít.

"Poslyš...chtěl jsem tě sem vzít, protože tu máme soukromí a můžem si promluvit. O všem..."

"Moc se mi o tom nechce mluvit..." přiznal.

"Mě taky ne. Ale chci vědět, co si o mě myslíš...o nás..."

Chvilku se procházel po místnosti.

"Jestli to chceš fakt vědět, myslím že jsi se mnou, protože s tebou spím. To je všechno, co si o nás myslím..."

Myslel jsem si, že něco takového řekne. Byla to pravda. Ale...ne tak docela.

"Já vím, že si myslíš, že je to pro mě povrchní...ale je to moc komplikované...myslím, že pro mě začínáš znamenat víc, než bych chtěl. Chci tě mít u sebe."

Možná to na mě znělo moc pateticky, ale byla to pravda.

"Fakt? Takže jsi schopný strávit se mnou noc bez toho, aby se mezi náma něco stalo?" přišel ke mě blíž.

I přesto, že jsem celou dobu doufal, že se to "něco" dneska stane, přikývl jsem.

"Proč ne?"

A proč ano?

"Fajn..." otočil se a zamířil k oknu.

Sledoval jsem, jak se opírá o parapet a zírá ven na rozzářené město. Chvilku vypadal dost zamyšleně a já se přistihl při myšlence, že bych se na něj mohl dívat do nekonečna. 

Uvědomil jsem si, že pokaždé, když jsme spolu spali, bylo to hrozně narychlo a navíc byla tma, takže jsem ani pořádně nevěděl, jak vypadá pod vším tím oblečením...přitom jsem u něj byl tolikrát.

"Svleč se," řekl jsem polohlasně.

Udiveně ke mě otočil hlavu, aniž by změnil pozici.

"Co?"

"Sundej si košili...sundej si všechno a nech mě se dívat. Slibuju, že se tě ani nedotknu."

Ještě chvilku na mě zíral a pak se otočil mým směrem. Pořád stál u toho okna a díval se mi přímo do očí. Byla tma, takže jsem neviděl tu zářivě modrou, jen ocelově šedou, jak na něj dopadal měsíční svit, který zvýrazňoval záhyby na jeho oblečení a rysy jeho tváře.