Písařka

48.

„Takže, vy dva, musíme se vloupat do Lumenova stanu. Vyznám se tam nejlíp, takže to bude můj úkol. Pokuste se nějak nenápadně hlídkovat a ty, Lexie, bys ideálně měla zůstat stranou."

Založila jsem ruce v bok „Je to můj problém, chci ho řešit taky!" Měla jsem pocit, že tohle jsme si s Levim už dávno vyjasnili. Já jsem napsala ty lístečky, já je chtěla i zničit.

Caleb mě přátelsky objal okolo ramen a přidal se na mou stranu „Jasně, že budeš. Vysvětlím Levimu, že pokud tě tady nechá, tak způsobíš katastrofu, kterou by nedokázal spravit nikdo," široce se usmíval. Uraženě jsem do něj bouchla pěstí. Odvrátila jsem od něj hlavu, aby si uvědomil, že to od něj nebylo hezké.

„Nevím, proč se ke mně vždycky všichni chovají tak, jako bych byla neschopná," zafňukala jsem. Nechávali mě za sebou. Zakazovali mi účast na všech událostech, které by mě mohly bavit.

Cal se zase rozzářil. „Protože se mícháš tam, kam nepatříš. Máš spoustu předností, ale věnuješ se většinou tomu, co ti nejde," vysvětloval. Moje protočení očima vedlo k jeho pobavenému zakroucení hlavou. Levi, který se na mě a různoočka díval, konečně znovu promluvil.

„Jestli se tam chceš skutečně vrátit, tak se nás budeš držet a cokoli ti řeknu, poslechneš. Nebudu riskovat svůj ani vaše životy."

„Nezbývá mi, než souhlasit, mám pravdu?"

„Máš."

...

Vůbec netuším, co jsem si myslela, když jsem Levimu kývla. Kvůli tomu jsem teď trčela kdesi v lese. Oba dva se jednohlasně shodli na tom, že bude lepší, když oni získají mé nápisy a já se budu jen z povzdálí dívat.

Nezamýšleli to zle, ale dokázali mě vytočit. Caleb se pokoušel mě povzbudit. „Budeš nás podporovat mentálně," řekl. No moc díky!

Odvázala jsem si šátek, který mi složitě obvázali kolem obličeje. Udělali si tu námahu s tím, že mě dokonce zamaskovali. Vypadalo to, jakoby mě skutečně měli v plánu brát s sebou a dopadlo to takto...

Když jsem si vzpomněla na Leviho vysvětlení, dávalo všechno mnohem větší smysl. „Už jsem ti to jednou říkal, na první pohled jde poznat, že se pod tím černým přehozem skrývá žena a dovol mi ti připomenout, že u Lumena se zpravidla nepohybuje ani jedna bytost něžného pohlaví."

Levi s tou svou pravdou mě lezl na nervy. Proč ji vždy měl on a ne já? V mnoha chvílích jsem si připadala, jakoby mi někdo ubral pět let mého života a já se vrátila do věku puberťáka. Dokazovala jsem se ostatním, mé nálady se střídaly jako počasí a nedala jsem si říct. A hlavně jsem věčně na někoho měla pifku.

S ztrápeným zaskučením jsem se opřela o kmen stromu. Chyběl mi Will. Vinila jsem jeho nepřítomnost z toho, že mé vnitřní rozpoložení bylo v tak špatném stavu. Přitulila jsem se ke dřevu a představila jsem si místo toho jeho. Chybělo mi jeho chování, jeho hlas, vůně a celkově všechno spjaté s ním. Dokonce i jeho sourozenci. Hlavně Broddy, který dokázal zařídit, že o zábavu nebylo nouze.

„Čím jsem si tohle zasloužila?" zašeptala jsem do ticha. Kolem mě šuměly stromy a má fantazie v jejich šelestění rozpoznala slova: „Však ty víš."

Nespokojeně jsem mlaskla a umlčela tím můj vymyšlený hlas. Možná, že jsem těm dvěma měla být vděčná. Poslední dobou jsem chtěla svůj osobní prostor a klid. Teď, když jsem ho dostala, stejně mi nevyhovoval.

...

„Vstávej! Vstávej! Vstávej! A utíkej!" z dálky na mě křičel Caleb. Z hluku, který se za nimi táhl jsem usoudila, že je někdo pronásleduje. A vzhledem k místu, kde jsme se nacházeli nebylo těžké usoudit, kdo.

„Co jste dělali?" ječela jsem na něj mezitím, co jsem se zvedala z místa a chystala jsem se podat jeden ze svých nejlepších běžeckých výkonů.

„Zachraňovali ti krk, řekl bych," opáčil Cal a protože věděl, že tohle není věc, kterou jsem chtěla slyšet, dodal: „Promluvíme si později. Teď by se hodilo setřást bandu naštvaných strážných!"

Levi nás předběhl. „Zavřete zobák a radši si pohněte! Jsou hned za námi," propaloval Cala pohledem, takže to on asi zavinil, že jsme utíkali před skupinou mužů v černém.

Blonďák nás vedl a já jsem za chvíli cítila, jak mě bodá v boku. Nesměla jsem se vzdát! Přidala jsem a zase jsem dohnala Cala.

„Jak dlouho ještě?" sípala jsem.

Ohlédl se za nás a musel zjistit, že jsme se jich nezbavili. Pokrčil rameny. „Hej Levi, nechci si ztěžovat, ale tvoje taktika kličkování mezi stromy moc nepomáhá. Zpomaluje jak je, tak nás!" stěžoval si našemu vůdci. Levi mu neodpověděl, šetřil dechem a jen se dál řítil za nosem.

Museli jsme mu jednoduše věřit. Podle šumění vody jsem si spojila, že nás vede k řece.

Nikde ani památka po mostu. Neměli jsme šanci se dostat na druhou stranu.

„Cale, on nás zahnal do slepé uličky!" vykřikla jsem vystrašeně. Caleb se nervózně ošil. Chtěl něco odpovědět, ale to už Levi konal. Skočil do divoké vody a nechal se unést proudem, který ho okamžitě strhl. Jestli čekal, že jeho čin zopakujeme, tak se přepočítal. Nešlo přeci jen tak vrhnout do řeky, ve které bychom ztratili kontrolu nad našimi pohyby, jelikož její tok by si s námi hrál jako s loutkami!

Calebovi se ale očividně ten nápad zamlouval víc, než se dostat do spárů Lumena. Popadl mě za pas a navzdory mému křiku mě strhl s sebou.

Otevřela jsem pusu, abych mu za jeho počínání vynadala, ale jen se mi do ní nahrnula voda. Dostat se na hladinu, abych se nadechla a zároveň vyprskala veškerou vodu, se ukázalo jako mnohem lehčí, než jsem čekala.

Hrudník se mi zběsile zvedal a adrenalin v mých žilách mě nutil zapomenout na zimu. Povedlo se nám utéct. Cal s Levim získali moje papírky. To znamenalo konec veškerých problémů. Už se stačilo dostat pouze zpět na souš.

A/N

Ahoj všichni!

Jak už jste si asi domysleli, moje knížka se pomalu blíží ke konci. Zbývají tak dvě kapitoly a možná epilog (ale to skutečně jen možná, protože netuším, co bych do něj měla psát...)

Jen vám dávám vědět dopředu, protože u svých ostatních knížek jsem to většinou neudělala a hodně lidí z toho moc nadšených nebylo.

Ještě bych vám chtěla moc poděkovat, že stále mou knížku čtete a za překonání hranice 5K. Jste ti nejlepší! Ani nevím, čím jsem si zasloužila tak dokonalé čtenáře jako vás.

Ještě jednou díky.

Mějte se krásně.

Avesa