Písařka

15.

 Od zraněné se s největší pravděpodobností očekávalo klidné odpočívání, jenže já se jako vždy musela zachovat jako rebel.

Sebat mě položil na místo, kde jsem se předtím uvelebila a prohlásil, že mě co půl hodiny přijde zkontrolovat. Vážně mě v tu chvíli zajímalo, jak hodlal měřit čas bez hodinek a ukázalo se, že asi nijak. Uběhla dlouhá doba a on nikde. Ještě jsem se stále chovala vzorně a čekala na jeho příchod, ale marně. Setmělo se a on pořád ještě seděl u ohniště se svými příbuznými.

Nudila jsem se a proto uvažovala, co za hloupost bych zase jednou mohla provést. Dívala jsem se po okolí a kolečka v mém mozku se pořádně zahřívala. A pak, při pohledu na mraveniště, mě to konečně napadlo. Sebat tvrdil, že by mu moje podivná povaha asi chyběla, tak proč mu nepřipomenout, že o mě nepřišel.

S hekáním jsem vstala a ať už rána bolela jakkoli, tohle jsem si nesměla nechat ujít. Další den bychom tady už nemuseli strávit, takže bylo potřeba jednat.

Dobelhala jsem se k jeho batohu a dece. Popadla jsem přikrývku a vydala se k mraveništi. Zvládla jsem to celkem nepozorovaně, ale nakonec si mě přeci jen někdo všiml.

„Hej hnědooká!" zavolal někdo a prvně jsem si nebyla jistá, jestli to oslovil mě. Hnědooká konec konců neříkalo moc. Hodně Sebatových příbuzných mělo tuto barvu očí.

Dělala jsem jakoby nic, ale neznámý mě doběhl a poklepal mi rukou na rameno. „Volal jsem na tebe," otočil si mě čelem k sobě a já poznala toho muže, který mě ošetřil.

„Hej různoočko," pozdravila jsem ho nevrle a doufala jsem, že poznal, jak moc ho tady teď nepotřebuji.

„Nechci nic říkat, ale měla bys zůstat ležet. Ne, že by mi nějak vadilo to tvoje potloukání, ale pokud by se ti něco stalo a já tomu mohl zabránit, Will by mě zaživa stáhl z kůže," prohlásil otráveně a začal mě táhnou k mému místu  přenocování.

„Nemáš Sebata moc rád, že různoočko?" vyzvídala jsem a v duchu zadoufala, že by mi mohl pomoct.

„Jmenuji se Caleb a ne, nemusím ho," přiznal. To se mi zrovna hodilo.

„Takže tě určitě bude zajímat, co jsem se mu chystala provést," začala jsem, ale on mě překvapil, když nesouhlasně potřásl hlavou.

„Jediné, co mě zajímá je, jak se od něj držet dál. Nepotřebuji problémy."

„Ale no tak," zakňučela jsem. Viděla jsem v něm možného spojence a ten by se teď skutečně hodil.

„Chtěla jsem mu do deky nasypat půlku mraveniště," vyzradila jsem svůj plán a v ten moment zastavil. Prvně měl v obličeji překvapený výraz a pak se začal smát. „Buď jsi blázen nebo sebevrah," řekl. „S Williamem není radno si zahrávat," poučil mě.

Kdyby tak věděl, že Sebat si kvůli mně už vytrpěl mnohem horší věci než tohle.

„Dobře, jak chceš. Budeme dělat, že jsi vůbec nic neviděl a já nic neřeknu. Ale já ho chci naštvat," skoro zoufal jsem se na něj podívala a on pustil. Vděčně jsem kývla hlavou a znovu se dobelhala k mraveništi. Vyskytl se menší problém. Mravenci by nenechali bez pomsty to, že jsem se jim rozhodla zničit domov a já nebyla schopná utíkat dost rychle, aby mě moc nepokousali.

„Takže jsi skutečně blázen," zasmál se Caleb a já se okamžitě otočila. Myslela jsem, že odešel ale on místo toho celou dobu pozoroval, jak postávám před mraveništěm.

„Když si to myslíš, tak proč jsi tady. Neměl bys to někomu napráskat?" zamručela jsem a on se znovu zasmál.

„Usoudil jsem, že máš pravdu, chci vidět, jak se Will bude tvářit," stoupl si vedle mě a chvíli se díval na stejné místo jako já. Asi mu taky došel můj problém. Rozhodla jsem se, že to nakonec proběhne tak, jak to proběhne a nebudu se zatěžovat možným pokousáním. Položila jsem deku vedle hromady a chtěla si ze země vzít klacek, kterým bych shodila špičku mraveniště na deku, ale potom se znovu ozvalo moje břicho, které se rozhodlo mi to nedovolit. Cal si všiml, že jsem si na zraněné místo položila ruku a i přes bolest se snažím pokračovat ve svých úmyslech.