Písařka

25.

„Tak...jak ses cítila?" Broddy působil dost rozpačitě. Takto jsem si to vůbec nepředstavovala. Předpokládala jsem, že kluk se okamžitě rozpovídá a bude mě zasypávat otravnými postřehy. Jeho obličej měl zářit a v očích jsem hledala ty zvědavé jiskřičky, které tentokrát chyběly. Jakoby se obával, že mě může něčím zranit. Jeho chování zrovna teď odporovalo povaze, kterou měl.

„Je ti dobře?" snažila jsem se mu podívat do obličeje, jenže on ho stále odvracel. Začínala jsem váhat, konala jsem v uplynulých minutách tak, že jsem ho mohla podráždit? V mysli jsem se snažila vybavit, čím jsem se zabývala. Náš rozhovor o prohrané sázce, potom pusa se Sebatem a teď. Při pomyšlení na Willa jsem se na chvíli pozastavila. Na rtech jsem pořád ještě cítila ty jeho. Jakoby se mě pořád dotýkal. Jen při té vzpomínce se mi rozhořely tváře a najednou mi chyběla Willova ruka, která po nich jemně přejížděla.

„Já jen, že..." nejistě zvedl pohled. Očima putoval po mém obličeji. „Vypadáš hrozně...mrtvě," poslední slovo jen tiše vydechl. Trhla jsem s sebou. Mrtvě? Jak jinak také, když jsem umírala. Bál se vyslovit těch pět písmen nahlas, snad doufal, že pokud tohle ostatním zamlčí, odvrátí mou smrt. Bohužel to dokázala jen jedna věc a tu vlastnil Will.

„Jsem v pořádku," ujišťovala jsem ho. Nic jiného než jen pouhé lži. Nemohla jsem mu říct pravdu. Prozradilo by to můj původ a k tomu jsem slíbila Willovi, že lidem z knížky nebudu povídat o reálném světě.

„Nejsi, Lexie, nechci o tom moc mluvit, ale nikdo z nás pořádně netuší, jak tě tady udržet."

Jen jsem přikývla. Uvědomovala jsem si, co mě čeká za osud. Zoufale jsem hledala nějakou skulinku, která by mě zachránila. U písařů se přeci nikdy nic nedělo bez řádného důvodu a vždy se dalo uniknout. I já zůstala písařkou, přestože bych správně zase měla patřit mezi řady obyčejných.

Představovala jsem si den, kdy mě Will nesl zraněnou zpět do tábora. A tehdy jsem si to uvědomila. Nepoutal mě k němu žádný slib. Nic. Pokud bych Broddymu prozradila celou pravdu, možná by se Sebat vztekal, ale nemusela bych se vypořádávat s jedním mnohem horším soupeřem – svědomím.

„Já to vím," rozhodla jsem se. Jediný ústupek by teď znamenal jistý konec a dokud jsem mohla bojovat, tak jsem bojovat hodlala, bez ohledu na ztráty.

„Pokud budu vypadat, že..." stejně jako se Broddy zasekl u slova mrtvá, tak i já jsem s ním začínala mít problémy. „ že mi zbývá už... hodně málo času..." zase mě něco zastavilo. Nejistota. Začala jsem uvažovat nad Willem.

On si mě nikdy nevybere!

Jenže on musel! Volba mezi mnou a Monikou sice měla dvě různé možnosti, ale reálná se zdála pouze jedna. „zkus přesvědčit svého bratra. On vlastní věc, asi nápis, který zařídil, že pokud po světě chodí Monika, tak já umřu."

Broddy srozuměně přikývl. Stáhl tvář. „Je možné, že to není jediná věc, která se na tebe přenesla? Všiml jsem si toho už předtím. S Willem jste si často něco šeptali a pak jsi jednou přivedla Elodii. Celá zoufalá mi vyprávěla, jak na vás někdo zaútočil a Will schytal ránu. Chtěl jsem se zeptat i tebe, jenže ty jsi zmizela za ním. Vrátili jste se. Oba dva v pořádku, ale další den se bráška přiřítil s tím, že potřebuješ pomoc. A ty jsi najednou měla to zranění. Nesnáším krev a většinu času jsem se nedíval, ale vím, že tak čistou ránu by sis nezpůsobila pádem. To mohla zanechat jedině zbraň a s největší pravděpodobností dýka," sdělil mi svůj postřeh, který dokonale odpovídal pravdě. Nevěděla jsem, že má tak skvělé pozorovací schopnosti.