Písařka

47.

Po rozhovoru s Levim jsem se zase stáhla. Líbilo se mi sedět v rohu, kde jsem nemusela slyšet lidské hlasy. Společnost ostatních se mi stále víc příčila a já jsem v mém chování rozeznávala přesně to samé, jak před několika lety. Tehdy jsem o sobě poznala pravdu o sobě a o své rodině. Také jsem se před všemi ukrývala a zavrhla jsem svoje nejbližší.

Historie se opakovala. Lidé se prý ze svých chyb učili a já jsem přesně věděla, co dělám špatně. Viděla jsem každý svůj chybný krok, některé jsem předvídala ještě předtím, než se skutečně staly, ale nedokázala jsem je změnit. A to všechno kvůli tomu, že jsem uvízla ve světě, který jsem sama stvořila.

„Neměla bys tady sedět, nastydneš se," staral se Caleb. Zase se mu povedlo odhalit, kam jsem se ukryla před ostatními tentokrát. Asi to viděl jako hru na schovávanou. Já jsem se každou chvíli ztrácela a on mě pak hledal. Stejně jako děti, které se při této hře schovávají, ani já jsem nechtěla být objevena.

„Cale," zamručela jsem ztrápeně. Podívala jsem se na něj a doufala, že z mé tváře vyčte zprávu, kterou jsem mu posílala – prosím nech mě být.

„Kam se poděla ta Lexie, kterou znám?" vyzvídal. Nechal se klesnou vedle mě, nečekala jsem to a polekaně jsem se napřímila.

Cal se mě dotkl a okamžitě zjistil, že moje teplota je poněkud nízká. Neměl na sobě nic, co by mi mohl přenechat, tak mě objal.

„Caaale!" zaskučela jsem znovu. Tělesné teplo, které mi předával krásně hřálo a donutilo mě si uvědomit, že předtím jsem skutečně byla studená. Měla jsem chuť se k němu přitulit blíž a na druhou stranu jsem si přála se od něj odtrhnout.

„Neodpověděla jsi na otázku," připomněl mi.

„Zestárla," ukázala jsem mu znovu svou kůži a tím i další důvod mé špatné nálady.

Caleb uchopil hřbet mojí ruky a pak jím chvíli otáčel. „Vypadáš pomalu na šedesát," zhodnotil. To mě nepotěšilo. Zestárla jsem z dvaceti na trojnásobný věk během dvou dnů. Moc času už mi asi nezbývalo.

„Ale stejně ti to sluší," nadhodil. Vřele se usmál a odhalil všechny svoje krásně rovné zuby. Potom mě pustil. Opřel se o stěnu jeskyně, stejně jako předtím já. Zavřel oči a párkrát se zhluboka nadechl.

Nebylo to divné jen pro mě, ale i pro něho. Před nějakou dobou mu celá jeho rodina jednoduše zmizela z očí, potuloval se sám v lese a nakonec se shledal s mou letitou verzí. Vráska, která se utvořila na jeho čele, prozrazovala, že nad něčím uvažuje. Nadechl se a otevíral pusu. Chtěl něco říct a potom se zarazil.

„Já..." váhavě zase otevřel oči a podíval se na mě „Proč jsi mě nechala tady? Chci říct, ne že bych někdy očekával, že se odtud dostanu, ale ostatním jsi dala šanci na nový život. Jen mě a tobě ne. Udělal jsem něco špatně?" ptal se.

Takže tohle trápilo jeho. Proč jsem ho oddělila od ostatních. To jsem vlastně vůbec neudělala. Pokládal tedy dobou otázku - proč se tady ještě nacházel?

„Poslala jsem pryč všechny Willovy příbuzné," odpověděla jsem mu. Všechny jeho pokrevně spřízněné, což mohlo tedy znamenat jen jediné...

„Ty..." vydechla jsem. Nedokázala jsem to doříct.

I Caleb si to uvědomil. Podezřele rychle se s tou skutečností smířil. „Asi nejsem jeden ze šlechticů," zněl, jakoby zklamal sám sebe. Jakoby tohle tušil celý svůj život, jen si to nechtěl přiznat.

„Ale jak?" divila jsem se. I Will o něm tvrdil, že je jeho bratranec.

„Zkus si vzpomenout, jak mě představili," vyzval mě. Nechápavě jsem svraštila obočí. Čeho se snažil docílit? Pobídl mě kývnutím a já jsem nakonec poslechla. Z organizovaného chaosu myšlenek jsem lovila tu správnou.

„Představil ses mi sám," pokrčila jsem nakonec nechápavě rameny, když jsem si vzpomněla, jak jsme se poznali.

Cal si povzdechl. „Ale určitě jsi to o mě už slyšela. Nevyznačoval jsem se jen různobarevnýma očima, pokud o mě mluvili jinak něž o Calebovi, tak mě nazývali svým nejvzdálenějším bratrancem. Něco málo přes patnáct kolen."

„Tak vzdálený, že se nevědělo, jestli skutečně patříš k nim." Někdo kdysi tyto věty pronesl. Caleb přitakal. Smutný výraz mu v obličeji zůstával.

Správná možnost, jak se teď zachovat, mi okamžitě naskočila - namístě ho přepsat k ostatním. Ale já sobecká bytost jsem se nechtěla vzdát jediného, kterého jsem znala. Kousla jsem se do jazyka. Potýkala jsem se s otázkou, co pro mě má větší cenu – vědomí, že jsem někomu pomohla nebo mít kamarád po mém boku, který je kvůli mně nešťastný.

Zeptala jsem se špatně. Protože já bych ho tady nejradši nechala, ale zrovna jsem šachovala s ním, ne mnou. Co mělo pro Caleba nejlepší vyhlídky?

„Dej mi papír, dostanu tě odtud," zvolila jsem jednu z možností.

Překvapeně vzhlédl. Řečí těla mi prozradil, jak moc se mu ulevilo. Chytil se rukou stěny a zvedl se.

„Prvně pomůžeme tobě a potom se odtud dostaneme oba, co říkáš?" nabízel mi. I on postupoval podle stejného způsobu jako já. Prvně měli přednost ostatní, až potom on. Něco namítat, nebo dokonce zpochybňovat právě obdržený návrh, by ovoce nepřineslo.

„Souhlasím."

Caleb ukázal za sebe. „Oznámím našemu vězniteli, že si má sbalit své saky paky, protože ještě dnes to celé skončíme." S veselým úsměvem pak vyhledal Leviho. Oba muži spolu chvíli mluvili, přičemž velice živě gestikulovali. Potřebovala jsem vidět jen dva posunky, které se na konci jejich rozhovoru objevily – přitakání a Calebův zdvižený palec, který ukazoval mým směrem.