Písařka

27.

William

Naposledy jsem se ohlédl za sebe. Touto chvíli jsem tedy za sebou nechával minulost. Už žádná Lexie se svými věčnými žertíky ani Monika, která by po mém boku moha zářit. Připravil jsem se na nový začátek a konečně jsem se rozhodl převzít svou roli v tomto příběhu. Život mi v podstatě nadiktovali předem – stačilo se vrátit, za pár let zaujmout otcovo místo a řídit naše panství. Přesně toho plánu jsem se odteď chtěl držet.

„Jdeme!" a cesta domů mohla započít.

Vlastně jsem nevnímal, kam jsem všechny vedl, což nakonec mělo za následek to, že jsme si zašli. První, kdo mě upozornil, byl Malcolm. „Wille, je ti dobře?" opatrně se zeptal a pak hned pokračoval „Už pár hodin jdeme špatným směrem," věděl o tom značnou dobu a přesto mě nikdo nedal neupozornil.

Černovlasý příbuzný udělil ostatním pokyn k odpočinku a nikdo neprotestoval. Pak si Malcolm přisedl ke mně. „Kam se vlastně poděla ta tvoje holka?" nakousl otázku, které jsem se tolik obával.

„Je mrtvá," hlesl jsem a okamžitě na mě začaly hlasy v hlavě sesypávat obvinění. Můžeš za to ty! Jen a jedině ty! Malcolm vedle mě sebou trhl a pak jsem cítil jeho pohled, který mě zkoumavě měřil.

„Co se stalo?" pokračoval ve vyptávání. Svatá dobroto, ten by mohl konkurovat Broddymu.

Broddy. Držel se ode mě celý den co nejdál. Znal jako jediný pravdu, mohl všem vyslepičit, jak se to celé skutečně událo. Ať už se rozhodl jakkoli, mě na tom nezáleželo.

„Zabil jsem ji," znělo to přesně tak jak jsem chtěl – lhostejně a bezstarostně. Malcolm měl s Broddym asi hodně společného, protože se zasmál a začal mě přesvědčovat o tom, že já bych něco takového neudělal.

„Nechci to dál rozebírat," zvedl jsem se a Malcolm utichl. Dokázal vytušit, kdy přestat. To jsem na něm měl rád, nedotíral nepotřebně dlouho. Byl to dobrý chlap.

„Mohl bys převzít velení za mě," vyslovil jsem to jako návrh, ale on si přesně uvědomoval, že to rozhodně jako návrh myšleno nebylo. Dával jsem mu příkaz. Okamžitě se tedy ujal rozkazování a rozhodl, že tady zůstaneme. Obstaral si mapu a snažil se zjistit, kde jsme se nacházeli. Nezasahoval jsem, na jeho místě bych nechal všechny minimálně pár hodin vydechnou a on zřejmě uvažoval podobným způsobem, protože rozhlásil, že se utáboříme. Krátce ke mně otočil hlavu a čekal na souhlas. Malým kývnutím jsem mu naznačil, že nemám co namítat.

Našel jsem si klidné místo u kořene dubu obrostlého mechem. Zavřel jsem oči. Nasál jsem čerstvý vzduch a založil ruce za hlavu. Začínal jsem si uvědomovat, jak dobře jsem se měl ve skutečném světě, všechno v něm se dělo vcelku nekonfliktně.

„Wille!" rozpoznal jsem Moniku, která se po mě sháněla. Okamžitě jsem se vyšvihl do sedu a poslouchal. Zvuk ke mně dolehl výrazně. Rozhlédl jsem se kolem sebe a k mé smůle šmejdila nedaleko ode mě. Přesně zkoumala každé místečko a potřeboval jsem někoho, kdo by mi kryl záda, pokud mě neměla najít. Nechtěl jsem se s ní teď potkat.

„Broddy, neviděl jsi Willa?" zastavila bratra, který právě měl na spěch a někoho hledal.

Změnil jsem polohu, když jsem si uvědomil, že by mě mohli vidět.

Rozhlédl se a všiml si mě ve chvíli, kdy jsem se snažil zmizet za keři. Rukama jsem naznačil prosebné gesto a pak si přiložil ukazováček před rty. Bratr se obrátil jinam, aby nepůsobil nápadně a pak pokrčil rameny. Monika se zatvářila zklamaně.