42.

197 28 4
                                    


Uši jsem měla nastražené. Venku vítr šustil s listy a mezi kroky mužů jsem se snažila rozpoznat ty Lumenovi. Ve mě rostl pocit, že si brzy řekne o něco dalšího. Několik dnů mě nechal odpočívat, což vzbuzovalo podezření. Nehodilo se to k němu.

V mém stanu se nic ani nehnulo, což se mělo v dalších minutách změnit. Přišli ke mně dva zahalení muži. Ani jeden nenesl jídlo. Mohlo to znamenat jediné – Lumen si chtěl zase nechat něco napsat. Vzhlédla jsem k nim a podle barvy očí jsem se pokusila určit, jestli jeden z nich náhodou není Levi.

Ten vyšší si klekl naproti mně. Oči téměř černé barvy – ne, ten určitě nepřišel i předchozího dne. Marně jsem se v duchu pokoušela vyvolat přesnou představu o zbarvení Leviho duhovek. Možná, že byly šedozelené nebo šedomodré... Jistě šedé s příměsí jiné barvy...

Na tuto nepatrnou věc jsem se při jeho návštěvě nesoustředila, čehož jsem teď zalitovala. Levi vyvolával pocit bezpečí. Už jsem se pomalu stávala naivní a mnohem pravděpodobnější, než mé doufání v něm najít přítele, bylo, že se na Lumenův rozkaz choval lidsky, díky čemuž jsem se mu víc otevřela. Přesto jsem si přála stát vedle někoho, o kom jsem něco věděla - třebaže jen jméno.

Druhý z nich se pro jistotu ani neodvážil udělat krok mým směrem. I on se skrýval za šátkem, který si omotal kolem obličeje. Tmavá látka se pravidelně nadzvedala díky jeho dechu.

Jak jsem se mohla přesvědčit, zda Leviho dnes poslali znovu?

Provazy spoutávající mé zápěstí se najednou uvolnily a míso nich jsem ucítila stisk ledové ruky. Kůže, která na mě sahala už si hodně prožila. Prospěl by jí krém, jelikož tak hrubé pokožky jsem ještě nikdy neměla možnost dotknout.

I tento muž se choval jemně na rozdíl od ostatních. Snad se nechal ovlivnit přítomností dalšího člověka a neodvážil se mě trhavými pohyby dostat ze země. Nechtěl riskovat problémy. Kdo by taky chtěl, že?

Sama jsem se postavila na nohy a v hlavě jsem měla dvě myšlenky, které si velice odporovaly. V jedné jsem děkovala známým i neznámým božstvům za možnost pohybu a příležitosti se konečně vzdálit od toho dřevěného sloupu. Seděla jsem kvůli němu vzpřímeně celé dny a má záda mi už delší dobu dávala najevo, že s touto polohou striktně nesouhlasí. V té druhé bych se naopak nejradši zase přitulila zpět, nedbaje na bolavé signály, které přijímal můj mozek. Více rozumu v sobě nesla druhá z mých myšlenek. Cokoli mě čekalo, radši bych si tady tiše seděla.

Cesta k Lumenovu stanu proběhla jako vždy. Míjeli jsem menší obydlí vojáků, o kterých jsem stále neměla jasno, co za roli vlastně hráli a jak je Lumen využíval. Lidé mlčeli, jakoby každému z nich vyřízli jazyk. Předtím, než se ukázal Levi, považovala jsem takovou možnost za reálnou, ale on mě naštěstí přesvědčil o opaku, jakmile promluvil.

Pak se mi na oči dostal zase ten velký stan. Jako pokaždé odhrnul ten, který mě nedržel, plachtu a já vstoupila.

Lumen už čekal nachystaný. Nechal si donést stoleček a na něj vedle sebe úhledně položil štos papírů a inkoust s perem. Věděla jsem, kde je tady mé místo. Velice neochotně jsem se nechala klesnout na židli. Téměř jsem slyšela mou rozbolavěnou páteř, která si libovala nad dokonalým polstrováním.

Teď se mi naskytla možnost zjistit, kdo z nich byl Levi, potažmo zda se zde vůbec nacházel.

„Co jste si vymyslel tentokrát? Neuvažoval jste čirou náhodou o Levi – taci?" zdůraznila jsem jeho jméno a zašilhala jsem směrem k dvěma mužům. Můj kradmý pohled se vyplatil. Jeden z nich, jak se dalo předpokládat, přesně ten, který se ke mně moc nepřibližoval, sebou na chvíli cukl. Po pronesení jeho jména se mu napjaly veškeré pozorovatelné svaly. Koutky se mi maličko zvedly. Jeho oči se na chvíli setkaly s mými, ale okamžitě uhnul pohledem a zaměřil se na roh stanu, který se nacházel co nejdál ode mě.

PísařkaKde žijí příběhy. Začni objevovat